Co si slibujete od novely právě projednávaného zákona, který by měl určit poměr českých a zahraničních potravin na pultech českých obchodů?

V první řadě jde o potravinovou bezpečnost. Každý z nás si asi ještě dobře pamatuje, když vypukla pandemie a nikde nebyly roušky. Přišel obrovský zájem, a pokud by první dodávky nezajistila vláda, tak bychom tu neměli nic. Byl potřebný čas několik týdnů, abychom se „vzpamatovali“ a začali s výrobou a výzkumem doma. Dnes už jsme na tom mnohem lépe, ale začátky byly náročné. V potravinách to však takto rychle nefunguje a můžeme být rádi, že my jsme se nesetkali s tím, co bylo například v jiných zemích, kde přišli ráno zákazníci do obchodů, ale regály byly prázdné, chybělo maso, mléko a mléčné výrobky, pečivo, těstoviny. Umíte si představit, že bychom doma neměli základní potraviny například dva či tři týdny nebo déle, jako to bylo v případě roušek a ochranných prostředků? Občané by si jen tak lehce nevyrobili chléb, máslo, mléko či maso. Takže v první řadě jde o zajištění dostatku kvalitních a zdravých potravin pro obyvatele České republiky. Stále se mluví o uhlíkové stopě a znečišťování životního prostředí, to je druhý význam novely, tedy zkrácení uhlíkové stopy a snížení znečištění životního prostředí.

Ti, kterým záleží na životním prostředí, by jako první měli „křičet“ za přijetí takového zákona, neboť pomůže naší přírodě. Jednak jde o vyváženost rostlinné a živočišné výroby, díky které dokážeme zabezpečit život v půdě, zajistit jímavost vody v půdě, život v půdě. No a pak jde o snížení znečištění způsobeného dopravou. Dnes do ČR přivážejí potraviny více než statisíce kamionů ročně a další vozí přes nás potraviny na Slovensko, do Maďarska, Rumunska či Bulharska a do jiných zemí, které v minulosti byly potravinově soběstačné, ale dnes jsou potravinově závislé, stejně jako my.

Třetím důležitým důvodem je zdraví našich obyvatel. Víme, že potraviny mají velký vliv na naše zdraví, proto je třeba, abychom jedli zdravé a kvalitní potraviny. A to dokážeme garantovat doma vyrobenými potravinami, které jsou pod přísnou kontrolou inspekčních orgánů. Nechci zde podrobně mluvit o silniční soli v potravinách, o antibiotikách ve vepřovém a kuřecím mase, o růstových hormonech v hovězím mase nebo o používání zakázaných přípravků na ošetření dovážené zeleniny a ovoce. Na naše výrobky jsme oprávněně přísní, ale na dovozy si „netroufáme“, a tak je výsledkem například to, že hovězí maso od domácího výrobce pozastavíme, ale maso ze zámoří s vyšším obsahem stejné látky zůstane na pultu a prodáváme ho naším spotřebitelům. Je toto správně? Anketa Existuje v České republice rasová či národnostní diskriminace? Ano 12% Ne 88% hlasovalo: 4156 lidí Čtvrtým důvodem je udržení života na venkově a možnost našim zemědělcům prodat výrobky doma. Dnes nemá nikdo povinnost jednat s našimi dodavateli, pokud se „nevejdou“ do ceny, kterou požaduje maloobchod, a bude prodávat zboží z jiných zemí. Pokud však bude muset mít i maloobchod zájem o regionální domácí kvalitní potraviny, bude to možnost i pro ty nejmenší, aby mohli prodávat výrobky v regionech. A o to nám jde, aby se na náš trh dostaly výrobky našich zemědělců, malých či velkých, ale našich. Dalším významným důvodem je ekonomika státu. Pokud totiž budeme mít doma zemědělce a potravináře, ti budou zaměstnávat lidi, bude se tvořit přidaná hodnota u nás doma a finanční prostředky nám zůstanou v našem rozpočtu a budou sloužit pro naše lidi, pro zdravotnictví, školství a pro další sektory, pro vás i pro mě. Těch důvodů, proč bychom měli mít určité zastoupení domácích potravin, je daleko více. Například cena potravin, čerstvost a další. Já jsem uvedla jen ty základní. Chci jen upozornit, že by mělo být zcela samozřejmé, abychom doma měli k dispozici zejména ty naše domácí potraviny, které si umíme vyrobit. Vždyť jde jen o základní potraviny. Určitě znáte situaci v Německu nebo v Rakousku, tam je samozřejmostí, že se prodávají zejména domácí potraviny, které si dokážou vyrobit. A to, co nevyrobí, dovážejí ze zahraničí. A my chceme totéž.

Pokud to bude například 55 procent českých potravin, jsou čeští zemědělci dnes schopni tuto kvótu vůbec splnit?

Mnohé maloobchodní sítě dnes uvádějí, že prodávají 60 či dokonce 70 procent českých výrobků, aspoň tak to vidíme v reklamách. Už dnes tuto úroveň v základních položkách plníme, samozřejmě když bereme položky dohromady, tedy tak, jako se v návrhu počítá. Nejde totiž o 55 procent každé základní komodity, ale o 55 procent všech základních potravin spolu (a bere se v úvahu jejich hmotnost). Tedy zjednodušení, pokud se prodává v jednom maloobchodě za rok 15 tisíc položek, mělo by se sledovat přibližně 155 z nich (tj. 1 procento). Pokud se tedy prodá 1000 tun těchto 155 položek, tak v roce 2021 by 550 tun mělo být českých potravin. Dnes už to plníme, a proto splnit toto v roce 2021 by nemělo být problém.

Kritici nového zákona o povinné kvótě českých potravin na pultech obchodů často argumentují tím, že to bude výhoda hlavně pro velké zemědělské podniky. Jak jim mohou stačit malí pěstitelé například zeleniny? Neměli by se pro potřeby obchodníků sdružovat ve větší celky?

Zákon počítá se všemi. Právě zde budou mít možnost zapojit se i malí zemědělci a malí výrobci. Proto by tento návrh měli vítat právě malí a střední zemědělci a zpracovatelé. Podobně jako v zahraničí, i u nás bude třeba, aby se ti nejmenší začali sdružovat a vytvářeli tak větší odbytové celky, protože jinak na trhu nemají šanci se prosadit svou produkcí.

Tento návrh jim dává výhodu k jednání právě s menšími regionálními maloobchody. Takto se významně zkrátí převoz potravin přes celou Evropu (někdy přes půl zeměkoule, vždyť hovězí maso z Argentiny k nám překoná tisíce kilometrů).

Dnes se s malými pěstiteli nikdo nebaví, jsou potřeba větší množství či objemy. Proto je třeba, aby se na jedné straně právě malí sdružovali do odbytových celků, a na straně maloobchodu bude zájem jednat s nimi. 

Nemusíme se tedy bát, že další generace by nemusely české potraviny na pultech obchodů vůbec zažít?

Podívejme se na vývoj v posledních třech desetiletích. Ještě v roce 1990 jsme byli na sto procent soběstační nejen v základních potravinách. A kam jsme se dostali za 30 let?

V průměru jsme soběstační v základních potravinách na 58 až 59 procent, ale jsou komodity, kde máme dnes soběstačnost 25 až 30 procent. Například u ovoce a zeleniny mírného pásma. Není divné, že dnes dovážíme brambory z Izraele či z Nového Zélandu? Proč? Pokud tento trend bude pokračovat, tak tady nebudeme mít vlastní výrobky, neboť nám někdo bude tvrdit, že si můžeme všechno levnější dovézt.

Může však někdo garantovat, že půda, na níž se pěstují v zahraničí, není chemicky znečištěna, že jsou produkty skutečně zdravé a bezpečné? A může dát dnes někdo ruku do ohně a zajistit, že když nebudou brambory, tak nám je sem kdykoliv z jiných států dovezou?

A co ceny? Vidíte, jaká je situace? Pokud si něco doma nedokážeme vyrobit (a předtím jsme vyráběli), tak ceny dovozu jsou výrazně vyšší, než byly ceny našeho domácího zboží. Příkladů je mnoho: zelí, paprika, květák... V minulosti stál květák od našich pěstitelů 7 korun, ale z dovozu 5 korun. Pak naši pěstitelé buď zkrachovali, nebo ti, kteří přežili, se museli přeorientovat. A tak dnes koupíme květák i za 80 až 100 korun. A tak můžeme brát komoditu po komoditě. Není tedy pravda, že naše výrobky jsou dražší.

Pravda je totiž někde jinde. Ale zkusím to zjednodušit. Zahraniční zemědělci jsou výrazně více doma podporováni, stará EU14 podporuje „své zemědělce“ 3 až 5krát vyššími národními dotacemi. Ti se pak promítají do cen konečných výrobků. A že máme pravdu? Podívejte se na mzdy v zahraničí a u nás (u nás jsou mzdy podstatně nižší), dále se podívejme na další náklady a zjistíme, že naše výrobky by bez dotací byly levnější.

Jaké existují podle vás hlavní důvody, proč by měl český zákazník preferovat české potraviny? 

V první řadě má zákazník jistotu, že potraviny jsou čerstvé a kvalitní. Pokud dnes na poli sklidíme úrodu cibule či ředkvičky, tak zítra si je zákazník může koupit přímo v maloobchodě. Stejně je to s ostatními potravinami. Pokud však tyto potraviny cestují ze zahraničí, jsou vždy o několik dní starší. Například rajčata musí být sklizena dříve a dozrávají „po cestě“ nebo ve skladech – ale ty naše jsou sklízeny zralé, tedy přirozeně chutné a máme je již druhý den doma na stole.

Máme přísnou kontrolu, která se týká podmínek pěstování, sklizně, prodeje, tedy máme kontrolované vše, kvalitu sadby, ošetřování, kvalitu půdy, vody. Dnes být zemědělcem není vůbec jednoduché. Pokud chce zákazník, abychom měli zdravou planetu a čisté prostředí, měl by sáhnout v prvé řadě po českém zboží.

A asi je to klišé, ale platí, že tím, že kupuji české, podporuji sebe a domácí ekonomiku. Pokud koupím domácí českou potravinu od domácího pěstitele či chovatele, tak daně přicházejí do státního rozpočtu. A z něj se právě zákazníkovi vrátí peníze zpět, někomu ve formě důchodu, jinému ve formě podpory. 

Kritici potravinové soběstačnosti často poukazují, že doma si všechno stejně nevypěstujeme. Když mluvíte o potravinové soběstačnosti, jaké hlavní komodity máte vlastně na mysli? Banány to asi nejsou...

Nikdo z nás netvrdí, že bychom si měli doma vypěstovat a vyrobit všechno. Jde jen o základní potraviny, které si v našem mírném pásmu umíme vyrobit. Z více než 15 tisíc položek nám jde, jak již bylo uvedeno, o asi 155 položek, tedy asi o jedno procento.

Jde o základní druhy ovoce a zeleniny, například jablka, hrušky, švestky, mrkev, petržel, zelí, kapusta, brambory. A ze živočišných produktů o vejce, mléko, kuřecí maso, vepřové maso, hovězí maso, sladkovodní ryby a výrobky z nich. Právě tím, že zde budeme mít domácí a zahraniční, bude zde lepší konkurence, a tak i ty dovozové budou muset splňovat všechny důležité standardy, a o to by nám všem mělo jít.

Tedy jde jen o základní potraviny, a ještě jednou musím upozornit, že o ty, které si v našem mírném pásmu dokážeme vyprodukovat. Nepočítáme kakao, citrusové plody, kávu a jiné komodity.

Dokázali by čeští zemědělci opravdu vypěstovat levnější květák než ten za stovku z dovozu? A jak potom přesvědčíte hlavně obchodní řetězce, aby si ho od vás vzali? 

A proč ne? Vždyť jsme to v minulosti u nás dělali, ale zahraniční pěstitelé nás díky u nich vyšším dotacím a podporám z jejich států zničili a pak si u nás nasadili ceny, které jim vyhovovaly. Na začátku, kdy byla na trhu konkurence ve formě naší produkce, prodávali své výrobky pod cenou, a když konkurenci zničili, ceny vylétly výrazně nad ty naše původní. Tak to prostě běží.

A jak přesvědčit maloobchod? Naši výrobci dodržují nejen naše přísné normy, které jsou často přísnější než ty „bruselské“, ale maloobchod si často ještě sám dělá audity. Nevím, zda těmito audity procházejí i jejich zahraniční výrobci, ale u našich producentů je to běžné. Takže maloobchod má „pod palcem“ naše výrobce a ví o nich všechno.

Škoda jen, že nemáme vlastní domácí sítě maloobchodu, pak by to u nás vypadalo jinak. V Dánsku mají například vlastní síť maloobchodu, která prodává asi 95 procent produktů, a občané jsou akcionáři. A maloobchod potraviny ze zahraničí sice taky prodává, ale jen zlomek.

Potravinová soběstačnost je jen víceméně obecné označení pro snahu dávat přednost českým potravinám před těmi z dovozu. O kolik položek přibližně jde a kolik jich celkově je v obchodech?

Pozor, potravinová soběstačnost není snaha dávat přednost českým potravinám před těmi z dovozu – ale omezit dodávání přebytků z řady zemí, kde cena v určitém okamžiku je hluboko pod výrobní náklady a likviduje náš trh.

Počet položek je více než 15 tisíc – a nám jde jen o zlomek, tedy o jedno procento, přibližně 155 položek. Není to z hlediska počtu významné. Jde skutečně jen o základní potraviny. Nevím, jaký je názor čtenářů, ale proč se kvůli jednomu procentu rozpoutala taková kampaň, je pro normálně uvažujícího člověka záhadou.

Proč se maloobchod bojí, že přijde o zisky? Vždyť tím, že budou na trhu kvalitní domácí výrobky spolu se zahraničními, bude mít právě maloobchod možnost „tlačit“ i při dovozech na kvalitu dovážených potravin. Pokud totiž má k dispozici pouze ty dovozové, není vytvářeno konkurenční prostředí a tím cena dovozových výrobků neúměrně roste, protože naše produkce není k dispozici.

Návrh tedy bude podporou nejen domácích českých výrobců, pěstitelů, zpracovatelů, spotřebitelů, ale i maloobchodu. Je to návrh, který by měl mít podporu širokého spektra všech zúčastněných. 

Vaše agrární komora se snaží podporovat české zemědělce; jak se vám to daří?

Agrární komora ČR byla zřízena zákonem k podpoře podnikatelských aktivit v zemědělství, potravinářství a lesnictví, k prosazování a ochraně zájmů a k zajišťování potřeb svých členů. Pokud se dnes řekne podpora, mnozí si myslí, že se mluví o penězích. To je však jen jedna část podpory. Ta druhá, stejně významná nebo dokonce významnější, jsou vhodné podmínky pro hospodaření.

A ráda bych začala právě těmi podmínkami. Pokud mluvíme o podmínkách, ty jsou tvořeny zejména aktuální legislativou. Tu „bruselskou“ dokážeme ovlivňovat jen částečně, ale na té domácí bychom si měli dát pořádně záležet. Vidíme, že staré státy EU, dnes již „čtrnáctky“, mají vytvořen systém právních norem tak, aby jejich domácí produkce byla upřednostněna a měla všechny výhody. Tak, že státy si vytvořily vhodné podmínky pro hospodaření, vhodné podmínky pro odbyt a všechno to do sebe zapadá a tvoří jednolitý celek.

Ale konkrétně. Například Francie poskytuje finanční podporu pro farmáře, zároveň však zákonem stanovuje podmínky pro prodej a pronájem zemědělské půdy. Tedy si nemůže každý pronajmout zemědělskou půdu či dokonce ji koupit. Jen ten, kdo na půdě hospodaří a má příslušné vzdělání nebo praxi, může na půdě i hospodařit. Zákon stanovuje i minimální délku nájmu, která souvisí s hospodařením. Takže půda je pronajímání nejméně na devět let, avšak v praxi dochází k nájmu i na několik desetiletí. Na druhé straně, farmář hospodařící na pronajaté půdě odpovídá za kvalitu půdy. Pokud totiž jde o dobrého hospodáře, tak musí do půdy investovat a dělat všechno tak, aby byl v půdě dostatek živin. A to jsou náklady, které se vrátí až po letech. Takto je vztah mezi vlastníkem a nájemcem (tedy farmáři) vyvážený a výsledkem je kvalitní zemědělská půda. Tolik příklad ze zahraničí, kde to funguje.

Ale vrátím se k vaší otázce. Současné vedení Agrární komory ČR navrhuje řešení pro vytváření vhodných podmínek hospodaření. Jde o návrhy změn v zákonech, které se týkají zemědělské půdy a její ochrany, zajištění rovnováhy v dodavatelském řetězci – tedy mezi prvovýrobou, zpracovateli a maloobchodem – a momentálně v aktuálně otevřeném zákoně o potravinářství.

A jak se nám daří? Jelikož víme z praxe, co všechno zemědělce, potravináře a lesníky trápí, navrhujeme reálná opatření a upozorňujeme na to, co všechno hospodaření pomůže, a co naopak nebude mít příznivý vliv. Ne všechny naše rady a návrhy jsou příslušnými orgány realizovány, avšak praxe nám zatím dala za pravdu a tudíž nás může těšit, že návrhy a opatření předkládané Agrární komorou ČR přinášejí výsledky.