Na Miltona Friedmana v 80. letech navázala administrativa Ronalda Reagana, který šel do voleb se sloganem “Slibuji Vám žádné nové daně” a později také řadu daní snížil, když využil princip tak zvané Lafferovy křivky, která zkoumá vztah mezi mírou zdanění a skutečným daňovým výběrem. Podle Lafferovy křivky totiž existuje taková míra zdanění, která je pro ekonomické subjekty demotivační, a naopak vede ke snížení daňového výběru jednoduše pro to, že jsou podnikatelé demotivováni vytvářet další extrémně zdaněné statky nebo se řada podnikatelů či zaměstnanců přesune do zóny šedé ekonomiky. Podle klasické ekonomie je navíc vždy lepší, pokud má peníze spotřebitel, nikoli vláda, která se samozřejmě rozhoduje pomaleji a není schopná flexibilně reagovat na dění na trhu. Neoklasická teorie tak značně omezuje i státní výdaje, což dobře vystihuje jeden z nejznámějších Reaganových citátů, “Nejděsivější věta v našem jazyce je: Jsem vládní úředník a přišel jsem Vám pomoci”. Princip Chicagské školy tak lze jednoduše shrnout jako “Nedávej, ale ni neber”.

Na druhé straně by pak stálo tak zvané “keynesiánství”, které je s klasickou ekonomií v rozporu, a naopak podtrhuje roli státu jako držitele jediných efektivních nástrojů, tedy nástrojů fiskálních, nutných k revitalizaci ekonomického růstu v době ekonomické recese. Hlavní propagátor fiskální “kontracyklických” zásahů do národního hospodářství v době recese byl profesor ekonomie a pozdější guvernér britské národní banky Maynard Keyenes, ten největšího věhlasu dosáhl zhruba o půl století dříve než Ronald Reagan a jeho aplikace neoklasické ekonomie a principů laissez-faire (tedy minimálních zásahů státu do hospodářství). Velkou měrou k rozmachu keynesiánství přispěla hospodářská obnova po hospodářské krizi 30. let a Rooseveltův Nový úděl, který formou investic do infrastruktury, ale také třeba masivní podporou zemědělství dal práci a obživu milionům Američanů. Do té doby poněkud štíhlý federální rozpočet tak najednou získal na objemu, což mu vydrželo s přestávkami až do dnešních dní. K podobné situaci pak došlo i v západní Evropě 2. poloviny 20. století, kde byly investovány horentní sumy peněz do válečné obnovy, ale také do vybudování “sociálního státu” který měl pomoci uvolnit kapacity pro výrobu tím, že roli rodiny v některých případech částečně přebral stát. Zatímco ještě v 30. letech by se o děti starala matka a o starší rodiče jejich děti, od 50. let tuto roli přebral stát, což se ovšem projevilo také ve vyšším zdanění pracujících. Tím, že se do pracovního procesu zapojily také ženy, bylo možné ještě efektivnější sociální stát “dotovat”. Dnes se den daňové svobody, tedy hranice, po které si vyděláváme sami na sebe a nikoli na stát, přesunula v některých státech hluboko za měsíc červen.

Jak to souvisí s dneškem, koronakrizí a zemědělstvím? Včera (26. března) schválil Evropský parlament záchranný balíček pro revitalizaci ekonomik členských států ve výši jednoho bilionu korun (tedy tisíce miliard), ČR by mělo připadnout asi 36 miliard. Pokud si vezmeme celkový počet obyvatel EU (512 milionů) a celkový počet obyvatel ČR (10,5 milionu), dá se říci, že podíl pro ČR je spravedlivý, nicméně, pokud se bude rozdělovat jen podle obyvatel a nikoli třeba podle důležitosti jednotlivých sektorů, je vysoce pravděpodobné, že na zemědělství se nedostane. Paul Krugman, pozdější zastánce keynesiánství a poradce Baracka Obamy pro řešení hospodářské krize roku 2008 hovořil o tzv. helikoptérových penězích. V praxi to znamená, že, když se hospodářství zadrhne, je třeba ho maximálně promazat nově natištěnými penězi, které se musejí dostat k co největšímu množství lidí, i kdyby je stát měl náhodně shazovat z helikoptéry. Sám Krugman se nechal slyšet, že Rooseveltův New Deal byl sice přínosný z dlouhodobého hlediska, ale z hlediska krátkodobého byl málo efektivní. Tady s Krugmanem jednoznačně souhlasím, ačkoli nesouhlasím s principem rozhazování peněz z helikoptéry. Jediný efektivní a rychlý způsob, jak udržet peníze v ekonomice, je nebrat je lidem z kapes.

Tím se dostáváme k rozřešení dnešního nadpisu, tedy jestli je lepší brát a dávat, nebo nedávat a nebrat. Současná situace nejspíš ukáže (a historie již několikrát ukázala), že nejlepší je kombinace obojí, tedy krátkodobě nebrat a v dlouhodobější horizonutu systematicky dávat. V případě zemědělství bychom se mohli bavit o odpuštění plateb za sociální a zdravotní za zaměstnance, osvobození DPP od těchto plateb pro zaměstnance krátkodobé, osvobození dotačních podpor od daně (jsou to peníze již jednou zdaněné) a později formou dobře cílených subvencí podpořit zemědělství jako strategický sektor, aby si byl lépe schopen poradit s výkyvy na trhu a s řízením dalších rizik jako je třeba právě probíhající změna klimatu. Zemědělství je základním, ač malým sektorem, nicméně jako takové je základním kamenem hospodářství a přeneseně umožňuje svou efektivitou (a nižší potřebou pracovní síly než v minulosti) a dostupností potravin, a tím pádem vyšší mírou disponibilních peněz, dalších sektorům prosperovat a existovat. Dotační podpory (zvláště ty investiční) ovšem rozhodně nejsou garantované, jsou během na dlouhou trať a pro žadatele (především menší zemědělce) až příliš administrativně náročné. V případě zemědělství (tedy nepřetržitého provozu), kde nejde vypnout výrobní linku a zhasnout světla ještě více než kde jinde platí: “Kdo rychle dává, dvakrát dává”. V tomto případě tedy spíše: “Kdo nebere, dává nejrychleji”.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR