Problém vidím v tom, že se nám nedaří rozšířit chovy u jednotlivých druhů hospodářských zvířat a tím je naše soběstačnost velmi nízká. V součtu všech komodit (mléko, vepřové a hovězí maso, vajíčka, drůbeží maso) se soběstačnost pohybuje na úrovni 55 až 60 %.

Proč se nám to nedaří? Nedaří se tuto soběstačnost výrazně zvýšit, jelikož nefunguje společná zemědělská politika a jednotný trh. V nákladech na výrobu my Češi nemáme problém konkurovat, ale vlivem nerovnoměrných podpor, jak na plochu (tedy na hektar zemědělské půdy), tak u kofinancování druhého pilíře (tedy programu rozvoje venkova), ale i v národních dotacích jsou podpory následující; Holandsko, Belgie pobírá kolem 400 eur na hektar, Česká republika cca 224 eur na hektar, u kofinancování II. pilíře je Česká republika na 35 %, Spolková republika Německo a Holandsko na 60 %, Rakousko na 100 % (to je kolik dotací stát přidává z vlastních prostředků k podporám z EU pro rozvoj venkova). Národní dotace jsou u nás na úrovni přibližně 25 % ve srovnání se státy EU 14.

Pokud by se podařilo sjednotit (přiblížit) společnou zemědělskou politiku ve všech státech EU a nastolit jednotný trh, je velká šance k postupné změně ve zvyšování produkce vlastních domácích výrobků, tedy postupnému zvyšování soběstačnosti, s kterou se zároveň může podstatně snižovat uhlíková stopa, vždyť každý rok přijíždí do ČR s potravinami více než 100 tisíc kamiónů.

Zvyšování soběstačnosti je nutné i proto, že v současné době je záporné saldo agrárního sektoru 47,2 mld. Kč při nezapočítaní kladné bilance tabákového průmyslu ve výši 8 mld. Kč, je ve skutečnosti záporné saldo agrárního sektoru 55,2 mld. Kč, ještě v roce 1994 bylo kladné saldo ve výši téměř 1 mld. Kč.