Renata Šarjaková, 20. březen 2020
Chladná hlava, vřelé srdce
Vzhledem k tomu, že jsem zvyklý poměrně brzy vstávat a to nejen v nouzovém režimu a často si jako první pustím televizi, konkrétně tedy zpravodajský kanál veřejnoprávního média, vídávám místo prvních ranních zpráv záznamy jednání z Poslanecké sněmovny, případně Senátu.

Dnes ráno jsem měl možnost vyslechnout (obvykle se snažím v rychlosti nasnídat a obléct se, aniž bych se na TV díval) několik kritických vystoupení vůči postupu vlády v současné krizové situaci. Ač si myslím, že se s mnohým dá souhlasit, především absenci ochranných pomůcek zemědělství i potravinářství vnímá dost citelně (jsme přeci jen v první linii a zaměstnanci mají pochopitelně strach), myslím si zároveň, že teď není čas na stranické půtky a politikaření, ale je čas se co nejefektivněji s virovou hrozbou vypořádat.

V současné době nemá smysl řešit, kdo měl nebo neměl přehled o zásobách, kdo přišel jak oblečen, či kdo použil kolikrát slovo „já“. To všechno počká do normálního stavu, tedy po té, co se situace stabilizuje a voliči rozhodnou o tom, zda vláda situaci zvládla, nebo naopak nezvládla. V tuto chvíli by všechny politické strany měly zachovat chladnou hlavu a táhnout za jeden provaz. Když jsme u toho „tahání“ a u televize, je třeba vzpomenout, že příklady táhnou. Zatímco v sousedním Slovensku se zástupci politických stran nové koalice objevili před novináři s rouškou, zde probíhaly všechny tiskové konference vlády bez ochranných pomůcek. To samé platilo i o televizi, zatímco na RTVS 1 probíhala nedělní politická debata v rouškách, u nás moderátoři ještě včera měli roušku jen volně pověšenou krku. Příklady mohou táhnout ale i politické strany. Právě v době, kdy by měli občané táhnout za jeden provaz a vzájemně si pomáhat, musí jít příkladem i politická reprezentace, případně i novináři a místo konfrontací vytvářet podhoubí pro svornost a uklidnění.

Závěrem přidám jednu jazykovou zajímavost a výzvu. Víte, proč se používá slovo „karanténa“ a „izolace“? Začněme u karantény, toto slovo se do češtiny dostalo přes latinu, italštinu a později francouzštinu. Latinský kořen quadraginta znamená čtyřicet a odkazuje na postní dobu 40 dní, ve které se momentálně shodou okolností před příchodem Velikonoc nacházíme. Křesťané si tímto postním obdobím připomínají Ježíšův 40 denní půst v Judské poušti během tak zvaného „pokušení Kristova“ po té, co byl pokřtěn (pomazán, odtud slovo Kristus, řecky pomazaný) Janem Křtitelem. Některé další výklady hovoří o starozákonním původu slova karanténa, které by v tomto případě vycházelo z „potopy světa“ a období 40 dnů a 40 nocí, po které z nebe padal déšť. Teprve po té totiž Noe ze své archy uviděl na nebi duhu jako znamení boží a věděl, že může hledat bezpečný přístav. Ve středověku, kdy byla znalost Bible samozřejmě daleko rozšířenější než dnes, se proto začala uplatňovat „ochranná doba“ 40 dní pro lodě, které připluly do přístavu a mohly zároveň být potenciálním rezervoárem pro nakažlivé choroby. 40 dní zkrátka znamenalo určitou formu „pokání“ a zkoušky pro posádku a zároveň znamení pominutí nebezpečí pro obyvatele přístavu.

Slovo izolace, opět vychází z latiny. Během epidemie černé smrti v 15. století byla nedaleko Benátek na ostrově Santa Maria di Nazzaret zřízena ošetřovna pro nakažené. V italštině se místu začalo říkat „nazaretto“, později se místu začalo říkat „lazaretto“ opět s biblickým odkazem na „Lazara“ a italskému označení pro malomocného (lazzaro). Skutečnost, že se „lazaret“ nacházel na ostrově pak dala vzniknout slovu „izolace“. Latinsky se totiž ostrov řekne „insula“, zatímco v italštině se usadil pojem pro „odsunutý na ostrov“, tedy „isolato“.

Nevíme, zda současný mimořádný stav, tedy karanténa bude trvat skutečně 40 dní, přesto bychom se neměli, alespoň v myšlenkách a skutcích od sebe izolovat. Pomáhejme bližním, s chladnou hlavou a vřelým srdcem. Táhněme za jeden provaz, ať fandíme té či oné politické straně, ať jsme věřící, nebo nevěřící. Žádný člověk není ostrovem, ani když je nuceně izolován. Jak kdysi v 17. století napsal anglický básník John Donne: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Skokový nárůst obětí v Itálii nemůže nechat nikoho lhostejným a doufejme, že přiměje také všechny v ČR brát situaci vážně a držet pospolu.  Je dobře, že si veřejnost začíná v tuto chvíli vážit a cenit práce zdravotníků, dobrovolníků a všech, kteří přiložili ruku k dílu. Veřejnost by ale neměla jako samozřejmost brát i každodenní obětování a nasazení těch, kteří se starají o to, aby byl "chléb náš vezdejší", tedy zemědělců a potravinářů.

Jan Doležal, tajemník AK ČR


Hodnocení 1 | 2 | 3 | 4 | 5 => průměr 020
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář