Renata Šarjaková, 28. únor 2020
Nepanikařit, ale myslet aneb o koronaviru podruhé
Nejkratší měsíc, který je tentokráte vzhledem k tomu, že rok 2020 je tzv. rokem přestupným, o den delší, je už téměř za námi a s ním také řada pozoruhodných událostí a prohlášení.

 Na konci ledna jsem v komentáři o koronaviru jako „novodobé španělské chřipce“ varoval nikoli toliko před virem samotným, s nímž si pravděpodobně moderní zdravotnictví poradí lépe než zdravotnictví před sto lety právě s onou španělskou chřipkou, ale před potenciálně prázdnými regály a skokovým nárůstem cen, k čemuž může velmi snadno dojít, když se panika spotřebitelů skombinuje s případným omezením dodávek či dokonce úplným uzavřením hranic. Výrazným faktorem, který totiž může přispět k rozšíření viru, je globalizace, tedy lehká dostupnost dálkové i letecké dopravy, otevřené hranice a také větší urbanizace. Jestliže v roce 1918 žili na planetě 2 miliardy lidí, z toho ve městech méně než čtvrtina, dnes je to téměř 56 %, celkově více než 4,3 miliardy lidí. Ve srovnání s rokem 1918 však na druhou stranu dnes panují všeobecně daleko lepší hygienické podmínky a také lepší dostupnost a vyšší kvalita lékařské péče. Zejména v rozvinutém světě by tak celkový počet nakažených, i celkový počet obětí měl zůstat daleko za „černým scénářem“.

Jestliže jsem před měsícem hovořil o potenciální pandemii, dnes toto slovo můžu použít bez jakékoli nadsázky. Za poslední měsíc totiž došlo k rozšíření koronaviru na všechny světové kontinenty s tím, že počet nakažených lze především v některých částech Afriky s horší úrovní lékařské péče (a někde dokonce s omezenými možnostmi státní správy jako takové) jen těžko ověřit a tudíž i přesně specifikovat. Do 27. února (v den, kdy vzniká tento komentář) bylo ve světě podle údajů WHO (Světová zdravotnická organizace) potvrzeno celkem 82 165 případů, z toho potom 78 598 případů onemocnění bylo zaznamenáno v epicentru nákazy, tedy v rámci pevninské Číny, Hongkongu a Macau (bývalý portugalská kolonie, která je dnes podobně jako Hongkong zvláštní správní oblastí Čínské lidové republiky). Onemocnění Covid-19, které koronavirus způsobuje, doposud podlehlo 2800 lidí, z toho 2749 v Číně, 19 v Iránu, 13 v Itálii, 12 v Jižní Koreji, 3 v Japonsku, 2 ve Francii , 1 na Filipínách a 1 na Tchaj-wanu. Nejvyšší počet nakažených a nejvyšší počet obětí byl pochopitelně doposud zaznamenán v Číně, kde byly první případy zaznamenány již na konci minulého roku, a kde se může nákaza především ve velkých městech poměrně dobře šířit. Mortalita, tedy smrtnost nakažených přitom v Číně dosahuje 3,5 %. Pokud se vrátíme zpět k španělské chřipce, která mimochodem vznikla také v Číně a mezi lety 1918-1920 si celosvětově vyžádala 50 milionů obětí z 500 milionů nakažených(zhruba čtvrtina tehdejší světové populace), hovoříme o mortalitě téměř 10 %. Takřka všechny oběti španělské chřipky (až 99 %) přitom představovali dospělí do 65 let, více než polovina z této skupiny pak byli mladší dospělí ve věku 20-40 let. V případě koronaviru zatím oběti z drtivé většiny představují starší lidé, případně osoby chronicky nemocné. U osob nad 80 let, které onemocněly Covid-19, smrtnost podle dosavadních statistik dosahuje téměř 15 % (14.8%), u sedmdesátníků umírá 8 % pacientů, v případě lidí mezi 60-69 roky života pak 3,6 %, mezi 50-59 roky představuje smrtnost 1,3 %, u nemocných starších 40 a mladších 50 let už jenom 0,4 % a u nemocných mladších 40 let dokonce jen 0,2 %. U dětí do deseti let nebylo zaznamenáno jediné úmrtí. Nejčernější scénáře, o kterých jsme se mohli na internetu dočíst, přitom počítaly až s 80 miliony obětí případné pandemie, což odpovídá zhruba 25 % světové populace (tedy cca 1,9 miliardy lidí) virem nakažených při cca 4 % mortalitě. Reálně to však pravděpodobně budem mnohem méně. Pro srovnání je nutné si uvědomit, že běžnou chřipkou se celosvětove ročně nakazí desítky až stovky milionů lidí, u jednotek milionů nemoc naplno propukne a 650 tisíc lidí této nemoci nakonec podlehne. Přesto běžná chřipka svět neděsí. 

Teď už konečně k zemědělství. Když minulý týden epidemie vypukla v Itálii, vzalo obyvatelstvo měst lékárny, nákupní domy, supermarkety a hypermarkety doslova útokem. Z pultů obchodních řetězců přes noc takřka zmizela balená voda, mouka, konzervy, luštěniny, těstoviny a další trvanlivé potraviny. V médiích jsem zaznamenal poznámku jednoho staršího pána, kterého v jednom z takových supermarketů oslovil televizní štáb, o tom, že podobný chaos Itálie nezažila ani v průběhu druhé světové války. Toto tvrzení mi přišlo na první poslech jako přehnané, nicméně něco pravdy na něm určitě je. Když totiž srovnáme Itálii v letech 1939-1945, s dnešní Itálii a podobné srovnání můžeme provést i v ČR, nejen proto, že podobný útok na potraviny jsme zaznamenali tento týden i u nás, zjistíme několik podstatných rozdílů. Za prvé, šíření informací (někdy desinformací), a tím také paniky je v době internetu daleko rychlejší než před 80 lety.


Za druhé, obchodní řetězce dnes pro většinu populace představují jediný způsob, jak potraviny zakoupit. Nevidíme tak řadu menší front u pekaře, řezníka, zelináře či mlékaře, ale jednu hezky koncentrovanou „spoušť“. Další věcí, která hraje významnou roli, je fakt, že ještě v roce 1940 si řada domácností, především na venkově dokázala zajistit vlastní potraviny. Někdo si možná vybaví televizní seriál Vlak dětství a naděje, ve kterém se Helena Růžičková jako Anna Urbánková, bývalá lázeňská kuchařka a žena „od rány“ vydá na moravský venkov shánět potraviny, kterých je ve městě v době války nedostatek. Dnes by bohužel pravděpodobně ani na venkově v řadě případů nepochodila. Co je horší, v souvislosti s nekontrolovaným šířením viru se může stát, že dodávky do obchodních řetězců, které rozhodně minimálně v případě soudobé České republiky na pulty vůbec nedorazí, protože dojde k uzavření hranic nebo omezení mezistátní kamionové dopravy. Pro Českou republiku, která je na dovozu základních potravin jako je ovoce, zelenina nebo např. vepřové maso závislá z více než 60 % by to byla katastrofa. O uzavření hranic nebo omezení přepravy se přitom momentálně poměrně hlasitě diskutuje v Itálii, Rakousku a dalších evropských zemích.


Nyní už konečně zpět k dnešnímu nadpisu. Kromě zpráv o koronaviru a prázdných regálech se tento týden média věnovala také šestnáctileté Němce Naomi Seibt, jíž tisk začal přezdívat „AntiGreta“. Naomi Seibt je sice vrstevnicí Grety Thunberg, ve svých projevech a internetových příspěvcích se také věnuje klimatické změně, ale na rozdíl od momentálně asi nejznámější Švédky netvrdí, že svět skončí za 12 let a naopak upozorňuje na skutečnost, že řada problémů, které nyní lidstvo má, má racionální (vědecké) řešení. Jeden ze svých projevů pak Naomi Seibt zakončila právě s odkazem na Thunbergovou, která ráda vyzývá k panice a k rebélii proti vyhynutí, slovy: „Nechci, abyste panikařili, chci abyste mysleli.“ Podobné pak platí i pro potenciální pandemii koronaviru. Ačkoli je obezřetnost na místě, nekontrolovaná panika může naopak přispět k naplnění černých scénářů. Ty jsou přitom tím teoreticky nejhorším, co se může stát, nejsou realitou, která musí nutně dojít naplnění. Pokud zachováme chladnou hlavu a nebudeme panikařit, můžeme se vyhnout i nepřímým škodám, které podobná epidemie může napáchat, tedy nedostatku potravin, skokové inflaci nebo zpomalení hospodářského růstu. Co, když ale skutečně epidemie zasáhne čtvrtinu evropské populace a česká města budou připomínat čínská města duchů s pulty obchodních řetězců zejími prázdnotou? Říká se, že všechno zlé, je pro něco dobré. Možná, že si pak uvědomíme, že z finančnictví ani aut se nenajíme, a že je vždycky dobré myslet. V tomto případě především myslet na zadní vrátka a podporovat domácí produkci pro případ, že by se „něco stalo“. Poučíme se, nebo se skutečně to „něco“ musí stát, abychom se probudili?


Na úplný závěr si dovolím pro srovnání jedno číslo a jeden úryvek ze známého literárního díla. Zatímco španělská chřipka si vyžádala mezi lety 1918-1920 50 milionů obětí, během první světové války, tedy mezi lety 1914-1918 přitom zahynulo v zákopech  20 milionů vojáků. Nemoc je zkrátka někdy horší než válka a nemoc spojená s nedostatkem práceschopných lidí a selháním dodávek s sebou může také přinést hlad, což potvrzuje právě zmíněný úryvek z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Tato část knihy popisuje Švejkovu „dezerci“ a skrýš, kterou hledal na salaši u starého ovčáka. Přesto, že od vydání knihy příští rok uplyne sto let, je řada výroků stále aktuální. Tak tedy zde: „Do jara se nějak protlučeme a potom půjdem někam dělat k sedlákovi. Letos bude veliká nouze vo lidi, hlad, a vypravuje se, že letos budou vodvádět všechny vandráky na polní práce. Tak si myslím, radši jít potom dobrovolně. Lidí bude málo. Budou vytlučeni. „To myslíš,“ otázal se ovčák, „že to letos neskončí? A máš, hochu, pravdu! Byly už dlouhý vojny. Ta napolionská, potom, jak nám vypravovávali, švédský vojny, sedmiletý vojny. A lidi si ty vojny zasloužili. Dyť se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod šosy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nějakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta, žrali by byli jen samý vepřový, drůbež, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Ták se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu a voni zas přijdou k sobě, až budou si vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberg, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzin vomaže vo hubu.“ Přestaňme tedy panikařit a mysleme na zadní vrátka. Podporujme naše zemědělství, dokud je čas, a dokud nejíme lebedu, šťovík a pučálku.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR


Hodnocení => průměr 048
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář