Na druhé straně však tato organizace prosazuje zvláštní daň na maso, která by se týkala celého řetězce, tedy jak samotného producenta, zpracovatele, tak především spotřebitele. Zavedení této daně v rámci diskuze při „snídani“ v Evropském parlamentu pak podpořili i někteří poslanci z frakce Socialistů a především pak z frakce Zelených, podle kterých je třeba kompenzovat dopady konzumace masa na životní prostředí a zdraví obyvatel. Daň by pak podle TAPP měla činit alespoň 10 eurocentů na 100g, to znamená přibližně 25 korun na jeden kilogram masa a měla by se začít uplatňovat již od roku 2021 a nevylučuje se ani postupná progrese této daně s cílem dosáhnout snížení konzumace masa co nejdříve. Do roku 2030 by tak podle TAPP mělo dojít ke zvýšení cen hovězího a telecího masa o 47 eurocentů (zhruba 120 korun na 1 kg) vepřové maso by mělo být zdraženo o 36 eurocentů (zhruba 90 korun na 1kg), kuřecí maso by pak mělo zdražit o 17 eurocentů (zhruba 43 korun na 1 kg). Díky zavedení tohoto kroku by podle TAPP mohlo dojít do roku 2030 k snížení spotřeby kuřecího masa o 30 %, vepřového o 57 %, a hovězího dokonce o 67 %.

Celkově by tak do roku 2030 mohly členské státy ročně díky daním na maso získat 32,2 miliard EUR. Podle přítomných europoslanců by pak podobná daň měla být součástí legislativního balíčku Nová zelená dohoda pro Evropu (European green deal), který patří mezi stěžejní priority nové Evropské komise Ursuly von der Leyen. V rámci Nové zelené dohody pro Evropu má pak být během měsíce března představena strategie „Z farmy na vidličku“ (From farm to fork). Pokud tak chcete dát masu „vale“, můžete si karneval zopakovat ještě v březnu a vůbec se nemusíte řídit lunárním ani liturgickým kalendářem. Navíc je dost dobře možné, že vzhledem k faktické cenově nedostupnosti masa bude muset dát řada obyvatel „vale“ masu ne na čtyřicet dní, jak bývá po karnevalu zvykem, ale tak nějak na dobro. Nebojte se, bez živočišných proteinů Vás ale EU nenechá. V rámci strategie z Farmy na vidličku se totiž připravuje plošné omezení přípravků na ochranu rostlin, včetně zákazu řady doposud využívaných účinných látek. Stačí tedy vyrazit s vidličkou v ruce na nějakou tu farmu a během obědové pauzy si nějaký ten pro polní porosty škodlivý hmyz na vidličku nachytat. Pokud by přeci jen někdo zatoužil po opravdovém mase, určitě si může zaběhnout do ekologického sadu, kde se v rámci agrolesnictví budou prohánět ztepilý daňci či jelínci. Jen pozor, aby Vás nepředběhl nějaký volně žijící vlk, kterého je přeci podle dalších nevládních environmentálních organizací nutné vracet do přírody. Dost dobře Vás možná předběhne nějaký aktivista, podle kterého je jediným povoleným lovem, lov beze zbraní, a tak k vám k obědu bude muset stačit fotka, případně nějaké to na zem spadlé jablíčko (přece nebudete trháním plodu způsobovat jabloni bolest). Když už si přeci jen na nějaké to maso našetříte, dozvíte se, že peníze z ekologické daně neskončí u zemědělce, který by je měl využít na zlepšení životních podmínek zvířat, ale dost pravděpodobně u podobných nevládních organizací jako je TAPP, které to celé „ušily“.

Teď už ale vážně. Celoevropská daň z masa se skutečně alespoň nyní nechystá. Že se o ní však diskutuje v Evropském parlamentu, který po květnových volbách i vzhledem k výsledku v sousedím Německu nebo Rakousku značně zezelenal, je nicméně stoprocentním faktem. Stoprocentním faktem také zůstává, že člověk je všežravcem, který, a to si zase přiznejme, si skutečně masa a potravin obecně neváží, což je průvodním jevem dnešní konzumní společnosti, ve které je všechno k mání hned a za ceny, které mnohdy skutečně neodpovídají realitě. Jak často vidíte právě u pultu masa nápis „akce“? Chovají se v důsledku toho spotřebitelé k masu zodpovědně? Neplýtvají potravinami zbytečně? Jak z toho ven? Pomoci by mohla částečně osvěta, která, jak se zdá, funguje. V mladších generacích se vyskytuje mnohem větší procento lidí, kteří jsou úplnými nebo částečnými vegetariány, či vegany. Pokud se jedná o jejich osobní volbu, ke které je nenutí žádná autorita, daň ani finanční nouze, tak každému podle jeho gusta, i když výživová doporučení, zejména pro malé děti hovoří trochu jinak. „Všeho s mírou“ se zkrátka neříká jen tak pro nic za nic.

Minimálně v České republice se starší generace s nižší kupní sílou snaží masem šetřit a málokdy maso vyhazuje. Řada spotřebitelů už nyní upřednostňuje maso od lokálních chovatelů a zpracovatelů, u kterých si mohou být jistí jeho původem a kvalitou a také jeho sníženým dopadem na životní prostředí. Češi všech věkových skupin ročně navíc zkonzumují nejvíce vepřového masa (přes 40 kg), na druhém místě je stále oblíbenější maso drůbeží (přes 27 kg) a maso hovězí, které je často z hlediska zátěže na životní prostředí považováno za nejproblematičtější, je s nějakými osmi kilogramu daleko za nimi. Stejně tak je tomu u samotné produkce. Zatímco v ČR se vyprodukuje na 100 hektarů 62 kilogramů vepřového masa, v sousedním Německu je to více než pětkrát tolik, podobná situace je také u hovězího masa, kde ČR vyprodukuje 21 kilogramů na hektar, zatímco Německo 71. V Nizozemí, Dánsku, nebo Belgii jsou tato čísla ještě zhruba třikrát až čtyřikrát vyšší než v Německu. ČR je zkrátka zemí klimaticky uvědomělou a konečně se v Bruselu dostáváme na první příčky i v jiných disciplínách než je „udavačství“ a přemrštěná byrokracie, nad kterou by kroutil hlavou i pražský rodák a spisovatel často píšící o absurditě úřední zvůle vůči jedinci Franz Kafka. Však také kousek za Národní třídou tou hlavou dodnes i díky Davidovi Černému kroutí.

Ale zpátky k dani z masa. Problém z hlediska klimatu a životního prostředí není ani o tom, co spotřebitelé jedí nebo zemědělci vyrábějí, ale v tom odkud se k nám zboží vozí, a jak se prodává. Dokud bude v nesmyslných akcích na pultech řetězců několikrát zmrazené maso ze Španělska, Dánska, či Belgie, nepomůže nám ani deset daní na maso. Jedinou daní, o které bychom měli diskutovat, je daň z uhlíkové stopy, respektive daň z převozu zboží. Je to krok správným směrem? Možná, že ne, ale rozhodně dává větší smysl, než daň na maso.

Ať už se nakonec návrh na daň z masa stane jen vzpomínkou na jednu „europoslaneckou“ snídani, nebo poněkud absurdní realitou Evropské „postbrexitové“ unie, neměli bychom si nechat brát nejen právo na diskuzi, ale také na svobodnou volbu. Dnes často omýlená fráze související s ochranou životního prostředí a životního prostředí zní „Mysli globálně, jednej lokálně“ K tomu by mělo i v rámci Evropské unie a různých zelených údělů i nadále platit „žij svobodně“.

Jan Doležal, tajemník AK ČR