Jak ukazuje německý případ (setkání businessmanů z Číny a Německa), dosavadní koronivaru jde na vrub stinné stránce globalizace, jež sice na jedné straně umožňuje v historii nevídanou výměnu zboží a informací, ale také významným způsobem ulehčuje šíření potenciálně nebezpečných nákaz. Čína, která je podle všeho epicentrem nákazy, zažila za posledních 40 let (od nastartování ekonomických reforem Teng-Siao-Pinga na konci 70. let) nebývalý hospodářský růst, jenž šel ruku v ruce nejen s obrovskou expanzí exportu čínského zboží do zbytku světa, ale také se zásadním zlepšením životního úrovně velké části obyvatel a hlavně celkovou změnou jejich tradičního způsobu života. Jestliže na konci 70. let žila většina více než miliardového národa v menších vesnicích a během svého života se podívala maximálně do několik kilometrů vzdáleného městečka, dnes žijí desítky až stovky milionů Číňanů v megalopolích (města s více než 10 mil obyvatel), která vyrostla takřka na zelené louce. Čína navíc v posledních masivně investuje do dopravní infrastruktury, především rychlovlaků, aby na jedné straně využila hospodářský růst k investicím a povzbuzení domácí poptávky a spotřeby, ale také, aby umožnila stovkám milionů Číňanů z velkých měst alespoň jednou v roce (obvykle při příležitosti oslavy Čínského nového roku) navštívit zbytek rodiny na venkově. Právě obrovské „stěhování národů“, ke kterému v Číně dochází mezi 21. lednem a 20. únorem (vychází z lunárního kalendáře podobně jako naše Velikonoce) představuje kromě zkoušky čínské dopravní infrastruktury obrovskou příležitost pro šíření nemocí.

Čínský Wu-chan, ve kterém se nákaza koronavirem projevuje nejsilněji, nejenže představuje se svým počtem obyvatel přesahujícím 11 milionů typický příklad čínské megalopole, která za svůj rozkvět vděčí především posledním 40 rokům „sociálně-tržní ekonomiky“ (státem řízeného kapitalismu alespoň z počátku stojícího na velmi levné pracovní síle), ale je také ukázkovým příkladem toho, k čemu v podobně velkých městech může v kombinaci s vypuknutím epidemií docházet. Podle zpráv, které se trochu s problémy do zbytku světa dostávají, došlo k absolutní karanténě města s tím, že jsou zatím potvrzeny desítky tisíc případů onemocnění a s ohledem na strach reakce okolí či represe úřadů lze předpokládat další desítky až stovky tisíc nepotvrzených případů. Zásobování města je vzhledem ke karanténě značně omezené a pulty supermarketů vzhledem ke snaze obyvatel předzásobit se v případě, že se situace ještě zhorší, zejí prázdnotou. Kdo se nestihl předzásobit, čeká dlouhé fronty na zbytky předražených potravin, případně se musí spolehnout na černý trh. V první fázi z pultů obchodů zmizely roušky, později trvanlivé potraviny, nyní není k dostání ani balená voda, podle posledních zpráv už není ani pivo a energetické nápoje. Sice to není voda, ale když je žízeň, není na místě být příliš vybíravý. Podobné to brzy dost možná bude i s potravinami. Otázkou zůstává, na kolik se s tím současná Čína dokáže vypořádat a kolik informací pronikne přes tlustou hráz státem řízené cenzury.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na velký čínský hladomor na počátku šedesátých let (1959-1961) známý také jako Tři hořké roky, který měla na svědomí politika centrálně řízeného plánování čínské komunistické strany, jež měla přinést tak zvaný „Velký skok vpřed“ a vytvořením desetitisíců komun rozbít tradiční rodinné a rurální vazby tehdejší čínské společnosti. Tehdejší předseda čínské komunistické strany Mao-tse tung chtěl vytvořením komun zlikvidovat poslední relikt kapitalismu, peníze, rodinu a soukromé vlastnictví, přičemž bylo zároveň vesničanům zakázáno vařit si jídlo doma a místo toho byli nuceni stravovat se ve společných jídelnách. Jídlo bylo v rámci komunistické ideologie z počátku rozdáváno „každému podle svých potřeb“, což vedlo k obrovskému plýtvání a brzkému vyčerpání společných zásob. V kombinaci s ochladnutím vztahů se sousedním Sovětským svazem a neefektivitou plánovaného kolektivního zemědělství brzy vypukl hladomor, jenž měl v některých oblastech na svědomí až 40 % úbytek obyvatelstva. Řada lidí se v zoufalství dokonce uchylovala ke kanibalismu, další zase pojídali sladký a sytý kaolin, aby posléze umírali v bolestech na koliku. V příštích dnech, týdnech a možná i měsících uvidíme, zda bude současná Čína schopna si s výpadkem dodávek potravin za nynější karanténní situace schopná poradit.

Oslím můstkem se vrátím do Evropy a k nadpisu dnešního komentáře. Tuzemská média přinesla tento týden informaci o řádění španělské bouřky Gloria, který zejména na východním pobřeží Španělska napáchala miliardové škody na citrusových plodech, sezonní zelenině, ale také zemědělské infrastruktuře (zavlažovací systémy). V důsledku výpadku dodávek tak i na pultech českých obchodů došlo ke skokovému zdražení zeleniny. Pokud se podíváme na vývoj inflace v posledních letech, zjistíme, že potraviny byly největším inflačním činitelem, ať už to byly brambory, vepřové maso nebo právě zelenina. Faktem ovšem zůstává, že potraviny drahé nejsou, spotřebitelé si pouze zvykly na to, že jsou dlouhodobě levné, což zkresluje jejich skutečnou hodnotu. Laickou veřejností tolik kritizované zemědělské dotace totiž slouží mimo jiné jako inflační brzda a umožňují přežít zemědělcům, jejichž výkupní ceny (ceny, za které prodávají své výrobky) za posledních 30 let vzrostly pouze o 60 %, zatímco náklady za stejnou dobu (mzdy, pachtovné, energie, atd.) rostly o stovky až tisíce procent. K čemu to vede? Běžný spotřebitel v Evropě vyhodí až 30 % potravin, které nakoupí. Nevím, jak Vám, ale trochu mi to připomíná situaci s čínským komunismem v šedesátých letech. V reakci na to se často hovoří o úplném zrušení dotací, čemuž však brání několik věcí. Za prvé se čím dál častěji hovoří o škodlivém vlivu zemědělství na klima a životní prostředí, což je alespoň v případě tuzemského zemědělství z velké části při nejmenším poměrně silná demagogie (o tom ale někdy příště) a za druhé se Evropa otevírá dovozu potravin z třetích zemí, kde je nejen vztah k přírodním zdrojům a životnímu prostředí mnohem horší než v Evropě, potažmo v ČR (jsme zpátky u té demagogie), ale odkud k nám zboží putuje přes půlku planety. Zatímco kážeme o vlastních emisích metanu, vzdálené emise CO2 a znečišťování oceánů (odpad ze zvířat poražených na lodi se běžně vyhazuje „přes palubu“) nám nevadí. Pokud odhlédneme od environmentální problémovosti těchto dovozů, co se stane, až v Evropě vypukne pandemie a dovozy se ze dne na den zastaví? Přejme si, aby se tak nestalo a zůstaňme optimisty. Co když nákaza nezasáhne lidi, ale zvířata a v celé Evropě vypukne epidemie ptačí chřipky, salmonely, znovu se objeví BSE, či se ještě více rozšíří oblast zasažená africkým morem prasat? V krajním případě to může skončit obrovskými nepokoji, minimálně však dojde k podobné situaci, jakou dnes zažívá od dodávek potravin odříznutý Wu-chan, prázdné regály a skokový nárůst cen.

Jak se na podobné situaci připravit? Vláda by především neměla podceňovat krizové rezervy a zákazník by neměl podceňovat podporu tuzemských producentů. Vzhledem k tomu, že trh je pokřivený dotacemi a monopolem obchodních řetězců, stojí zákazník často před dilematem v podobě dvou skupin podobných výrobků za dvě ceny, zahraniční subvencované zboží s nízkou marží versus domácí zboží s vysokou kvalitou, nižší veřejnou podporou, ale vyšší marží. Být potravinovým patriotem někdy sice vyžaduje vyšší výdaje a větší soustředění při nakupování, ale z hlediska životního prostředí, zaměstnanosti na venkově i prosté potravinové bezpečnosti, tedy zajištění se pro případ nečekané události, jakou může být novodobá španělská chřipka či španělská bouřka, je takové chování podstatné. Zásadní je samozřejmě také podpora státu, bez které tuzemští producenti nemohou konkurovat. Bohužel se za posledních třicet let stala podpora produkce téměř sprostým slovem, přitom se, pokud se dělá správně, jedná o základní kámen udržitelnosti. Staří Římané říkali „Si vis pacem, para belum“, tedy „Jestli chceš mír, připravuj se na válku“. Evropská unie říká, že svou existencí a politikou na bází konsensu (a mimo jiné jednotnou správou politiky uhlí a oceli) se stala garantem míru v Evropě. Bude ale i nadále Společná zemědělská politika v souvislosti se všemi zelenými plány, které nám Evropská unie chystá, garantem dostatku potravin? I tady by totiž mělo platit „Chceš-li blahobyt, připravuj se na hladomor“.

Na úplný závěr ještě jedna historická exkurze a lingvistická zajímavost. Věděli jste, že za vymýcení řady nemocí a záchranu milionů lidských životů vděčíme zemědělství, konkrétně dnes tolik proklínané živočišné výrobě? Konkrétně se jedná o očkování, čili vakcinaci. Mnoho tisíciletí je známo, že lidé onemocní dvakrát stejnou infekční chorobou pouze velmi zřídka. Například při morových epidemiích ve středověku neonemocněly osoby starající se o nakažené. Dlouhou dobu ovšem medicína nevěděla, jak toho využít v léčbě a prevenci. První pokusy o očkování provedl až v roce 1796 anglický lékař Edward Jenner, který si všiml, že dojičky krav, vystavené viru kravských neštovic, nejsou nikdy nakaženy virem varioly (pravých neštovic). Latinské slovo pro „krávu“ je vacca – odtud tedy pramení slovo vakcinace (očkování). Přední světoví vědci momentálně usilovně pracují na očkování proti koronaviru. Pokud se necháte očkovat i Vy, vzpomeňte si, že jste se nechali „okravit“, a že lidské životy nezachraňuje „sepjetí s přírodou“, ale lidská činnost, která zákonitosti přírody využívá. To samozřejmě neznamená, že bychom neměli přírodu respektovat, naopak, to nejhorší, co může člověk jako druh udělat, je si devastací přírody sám pod sebou podříznout větev. Na druhou stranu je i s ohledem na pandemie jako je koronavirus a španělská chřipka či extrémní klimatické jevy jako v nadpisu zmíněná španělská bouřka nutné uvědomit si, že příroda nemá jen přívětivou tvář, a že nám svou sílu vždy neukazuje v duchu jakési pomsty za naše konání, ale že k přírodním katastrofám či epidemiím docházelo v minulosti ještě před tím, než jsme se dozvěděli o fosilních palivech, CO2, vakcinaci či pesticidech. Rozdíl je dnes především v tom, jak se dokážeme s těmito výzvami vypořádat. Jsme připraveni?

Jan Doležal, tajemník AK ČR