Renata Šarjaková, 24. leden 2020
Give me liberty, or give me death

Give me liberty, or give me death

Tento týden byl významnými či zajímavý událostmi doslova nabitý. V pondělí nás zaskočila zpráva o náhlém úmrtí druhého nejvyššího ústavního činitele České republiky, předsedy senátu Jaroslava Kubery, Velká Británie je definitivně připravena k odchodu z Evropské unie a v ulicemi německých měst mezitím korzují o své pravdě přesvědčení ekoaktivisté na jedné straně barikády a zoufalí a naštvaní zemědělci na straně druhé.

Začněme pěkně popořadě. Když mi v pondělí zavibroval mobil s mimořádnou zprávou, nechtělo se mi tomu nejdříve uvěřit. Jen před několika týdny jsem totiž sledoval novoroční projev předsedy senátu a jen před několika málo dny jsem zase sledoval Kuberovo vystoupení v rámci stranického kongresu momentálně (alespoň podle posledních volebních průzkumů) třetí nejsilnější politické strany a rozhodně jsem neměl pocit, že by tento člověk měl tak brzy odejít. Jeho odchod si však (doufejme, že spíše ten politický než definitivní) soudě podle některých vyjádření, které vznikly ještě za jeho života, přála řada profesionálních i neprofesionálních komentátorů, podle nichž nebyl Kubera správným moderním liberálem (tedy liberálem sociálním), ale na dnešní poměry příliš konzervativním klasickým liberálem. V čem spočívá rozdíl? Pro klasického liberála je svoboda jedince základní hodnotou, přičemž role státu by se měla omezovat na ochranu základních pravidel a zabránění anarchie ve společnosti, pro moderního (sociálního) liberála hraje naopak stát důležitou roli mimo jiné v zajištění sociální spravedlnosti, nově také třeba klimatické spravedlnosti, přičemž přitom mohou být ve prospěch většiny omezeny práva jedince. Současná evropská pravice přitom ve snaze oslovit mladší liberálnější voliče právě i s myšlenkami sociálního liberalismu více či méně koketuje, čímž dochází ke konfliktu mezi liberály klasickými a liberály sociálními. Kubera se přitom často nechával slyšet, že: "Já jsem prostě z principu proti, aby se svoboda omezovala. A tady někdo se tváří, že on ví všechno nejlépe. Člověk je především za svůj život zodpovědný sám. Každý, každý je za svůj život zodpovědný sám."


Hodnoty klasického liberalismu, ke kterým měl blíže Kubera, stály mimo jiné za vznikem Spojených států amerických, pro jejichž ústavu jsou dodnes svatá nezcizitelná práva jedince včetně prvního a druhého dodatku americké ústavy, jež zaručují takřka bezvýhradnou svobodu slova a právo na držení zbraně, které má občany chránit před tyranií státu. Ducha americké revoluce roku 1776 dobře ilustruje projev Patricka Henryho, tehdejšího váženého advokáta a proslulého řečníka, jenž při svém projevu roku 1775 v rámci druhého virginského shromáždění v apelu na boj proti britskému koloniálnímu útlaku řekl: „Give me liberty, or give me death“, tedy volně přeloženo: „raději smrt, než nesvobodu“. Podobně smýšlel o více než dvě stě let později také předseda Senátu České republiky, který ve svém novoročním projevu varoval před útoky na svobodu slova a také před „zelenou tsunami“, která přichází pod plachetkou zdánlivě ušlechtilých záměru směřujících k záchraně planety, ale ve skutečnosti zavání omezováním svobody každého z nás. Kubera ve svém novoročním projevu říká, že planetě ani lidstvu nehrozí záhuba ani za 14 dní, ani za 14 let, jak se někteří snaží s lepším či horším úmyslem tvrdit, nicméně to neznamená, že bychom se o ni nemohli starat lépe. Klimatická změna posledních let je skutečností a místo hledání viníka bychom se s ní měli umět vypořádat, odpovědí přitom nejsou klimatické konference, regulace a nařízení, ale vytvoření prostoru pro business a technologie, které přinesou úspornější a šetrnější řešení tam, kde jsou skutečně potřeba. Zkrátka je třeba více zdravého selského rozumu a méně ideologie a ideologických třenic.


Tady si dovolím s panem Kuberou jednoznačně souhlasit. Sám sebe považuji za konzervativního liberála, který má pozitivní vztah k přírodě, ale raději se půjdu projít s plastovým pytlem do lesa a posbírám cestou pár PET lahví, než bych se přivazoval k vstupní bráně jaderné elektrárny. Klasický liberalismus není v rozporu s ochranou přírody, naopak zachování přírodních zdrojů pro další generace je vysoce konzervativní hodnotou, která ovšem v případě klasického liberalismu vychází z osobní zodpovědnosti každého z nás. Konzervativci tak nekritizují environmentalismus, ale kritizují omezování svobod, který mnohdy environmentalismus doprovází. Začít by měl zkrátka každý u sebe, ať je to třídění odpadu, plýtvání potravin nebo preference potravin, které necestují přes celou planetu. Cesta regulací, nařízení a příkazů může sice na chvíli uklidnit naše svědomí s pocitem, že jakmile se členské státy zavázaly ke snížení emisí a doprovodily to prezentacemi s utopickými obrazy moderních měst, kde všichni s úsměvem na tváří jezdí na kole nebo chodí pěšky, je vyhráno. Ve skutečnosti se však jedná o cestu, která historicky nefunguje. Reálná ekonomika, reálná lidská psychologie a především rozpor mezi západem, který chce zachraňovat planetu a chodit do práce čtyři dny v týdnu na šest hodin je v ostrém kontrastu s rostoucí populací ve světě, která naopak chce, aby se měla lépe než předchozí generace a dobře ví, že toho dosáhne nikoli snižováním spotřeby, ale zvyšováním výroby. Pro současnou Evropu by se pak mělo jednat o výrobu udržitelnou, tedy s využitím recyklace, případně materiálů se sníženým dopadem na životní prostředí. Řešení však musí přijít od samotného průmyslu na straně jedné a spotřebitelů na straně druhé, nikoli od stolu, jinak hrozí podobná situace jako v případě dnes tolik kritizovaných biopaliv první generace, fotovoltaiky nebo nesplnitelných emisních norem pro automobily.


Pokud se vrátíme zpět do Spojených států a tentokráte již nikoli do druhé poloviny 18., ale pro změnu do druhé poloviny 20. století, pak srovnejme rozdíl mezi centrálním plánováním sovětského bloku a východní Evropy a Spojenými státy. Nejenom, že centrálně plánované ekonomiky projevovaly takřka nulový inovační potenciál a za západem zaostávaly o desítky let, ale také těsně před svým zánikem nedokázaly i kvůli zkostnatělé byrokracii zajistit základní životní potřeby.


V rámci menšího historického exkurzu se podíváme ještě do 13. století a do velmi nedávné minulosti a současnosti. Nejprve do roku 2016. Když se 23. června 2016 Velká Británie rozhodla vystoupit z Evropské unie, zavládlo zděšení a smutek, v mnoha případech také nepochopení. Nedlouho po tehdejším červnovém referendu jsem se zúčastnil konference k budoucí reformě Společné zemědělské politiky, kde se ke slovu přihlásil skotský zemědělec, který svůj proslov s typickým skotským ostrým houpavým přízvukem začal slovy: „Vzhledem k tomu, že jsme na odchodu, budu mluvit upřímně. Společná zemědělská politika není ničím jiným než cirkusem na kolečkách stejně jako celý váš slavný Evropský parlament, který za peníze daňových poplatníků pendluje mezi Bruselem a Štrasburkem. Každý včetně europoslanců říká zemědělcům, co mají dělat. Nikdo jim však už neřekne, za co mají žít, a jak mají přesvědčit svoje děti, aby žili v nejistotě a pohrdání, ve kterém žijeme my. Za potraviny, které vyprodukujeme, dostáváme totiž doslova almužnu. Od Evropské unie dostáváme další milodar, který měl původně sloužit jako podpora příjmu. Ve skutečnosti však musíme za tyto peníze plnit řadu příkazů, která nejen, že nás stojí peníze a čas, ale často ani nedávají smysl, protože je vymýšlejí nezemědělci v Bruselu, aniž by naše pole vůbec kdy viděli. I z toho důvodu jsem rád, že jsme na odchodu a budeme si moci dělat věci podle sebe.“ Nejen akcentem a rázným vystupováním mi tento skotský zemědělec připomněl scénu z filmu statečné srdce, ve kterém William Wallace, skotský statkář a vůdce protianglického povstání z 13 století našeho letopočtu odpoví svým mužům, kteří se před bitvou obávají anglické přesily, že sice mohou utéci a dožít se zítřka, možná se dožijí i dalšího týdne nebo měsíce, možná roku, možná ale jednou za dlouhou dobu budou ležet na smrtelné loži a budou chtít všechny ty dny na živu v nesvobodě vyměnit za den, kdy mohli za svobodu bojovat. William Wallace tehdy měl údajně zvolat, že Angličané jim sice mohou vzít život, ale nikdy jim nemohou vzít svobodu. Ne náhodou nejen skotský, ale také anglický a velšský venkov, především pak samotní farmáři volili pro Brexit, ať už na základě faktů nebo jen pocitu, že jim svobody ubývá.


Podobně se pak začínají cítit také zemědělci v sousedním Německu, které je, ať se nám to líbí nebo ne (a po odchodu Velké Británie to bude platit dvojnásob), motorem a srdcem evropské integrace a s více než 80 miliony obyvatel společně s Francií (která ovšem často hraje druhé housle) rozhodujícím hlasem v rámci Evropské unie. Německo je typickým příkladem země, ve kterém se spíše než klasický liberalismus prosazuje liberalismus sociální. Po druhé světové válce zde probíhala (především v západním Německu) intenzivní denacifikace, která však v konečném důsledku vedla k opačnému extrému, tedy nárůstu radikální levice, která posléze doslova prorostla vzdělávacími institucemi, a to od školek až po univerzity. Zatímco kolem Vánoc nejenom německou, ale i tuzemskou veřejností otřáslo video, ve kterém dětský sbor zpívá o babičce, která je staré „ekočuně“, protože jezdí autem a jí maso, po novém roce se začínají za stěrači aut objevovat letáčky, které řidiče označují za nacisty, protože v 21. století ještě používají auto. Podobný „odezdikezdismus“ stál i za protesty ekologických aktivistů proti dopadu zemědělství na klima a životní prostředí, který se odehrál v rámci tradiční zemědělské a potravinářské výstavy Grüne Woche. Ekologičtí aktivisté vyšli do ulic s hesly „máme toho dost“ a „zemědělství ničí planetu“ a požadují zásadní reformu zemědělského hospodaření v Německu ve prospěch ekologického a drobného zemědělství. Na druhé straně paradoxně stojí často právě (nejen) drobní zemědělci a také zemědělci hospodařící v ekologickém režimu, kteří říkají, že požadavky ekologických aktivistů není možné reálně plnit. Ne všechno je zkrátka možné centrálně plánovat a závazkovat a zemědělství je toho jasným důkazem. Zemědělství přitom není problémem, ale klíčem k řešení, ať už se jedná o schopnost půdy zadržovat vodu nebo snížení uhlíkové stopy podporou lokálních producentů. Tam se ale dostáváme zpátky k osobní zodpovědnosti každého z nás nejen v okamžiku, kdy stojíme nad volební urnou a dáváme hlas samozvanému „mesiášovi“, který nás před změnou klimatu a koncem světa zaručeně zachrání, ale v každodenních volbách toho, co budeme kupovat. Narůstající saldo agrárního zahraniční obchodu zatím svědčí o tom, že spotřebitelé osobní odpovědnost za krajinu a zemědělství přebírají jen velmi pomalu.


Na úplný závěr zpět k panu Kuberovi. Nejen, že byl důkazem toho, že stateční lidé nežili jen ve 13. nebo 18. století, ale také byl určitým zrcadlem pravice, aby byla taková, jaká by měla být podle lidí, kteří vyznávají skutečné liberální a konzervativní hodnoty a ne taková, jaká by měla být podle jejich kritiků, tzn. nepřebírat levicové témata, ale opakovat hlavní neměnnou mantru pravice, kterým je úcta ke svobodě a jednotlivci zvlášť, když jsou nyní v ohrožení. Heslem pana Kubery bylo nepovyšovat se a neponižovat, což dnešní pravici nejen v České republice někdy bohužel chybí. Ve svém volebním obvodu mimo jiné zásadně odmítal dotace právě proto, že svazují a zavazují toho, kdo je přijímá. Nejen pro nás zemědělce byl (nejen v souvislosti s kouřením cigaret, které ho možná stály život) mementem toho, že za svobodu a práva jedince je třeba bojovat, i kdyby to bylo proti všem. „Give me liberty, or give me death“. Čest jeho památce.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR


Hodnocení => průměr 061
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář