I když vzhledem k demokratickému deficitu (o řadě věcí rozhodují nevolení byrokraté, případně instituce, které stojí mimo přímou demokratickou kontrolu veřejnosti) máme často (a mnohdy oprávněně) pocit, že na politická rozhodnutí, jako je právě uzavření dohody Mercosur, nemáme vliv, stále častěji slýcháme o tom, že na globální klima máme naopak jako druh, ale i jako každý jeden z nás, vliv značný. Tím se dostáváme k protinožcům z nadpisu dnešního komentáře, tedy do Austrálie. Zatímco my jsme oslavili Vánoce (sice na blátě) a příchod nového roku a teploty se u nás drží kolem nuly, v Austrálii vrcholí vlna veder, která s sebou přinesla nekontrolovatelné šíření požárů, které nyní mají na svědomí desítky lidských životů a bohužel také nespočetné množství usmrcených volně žijících zvířat. Média tak doslova zaplavily fotografie popálených koal či uhořelých klokanů či dalších pro tento kontinent typických živočichů. V některých médiích se ihned objevila spojitost mezi požáry a klimatickou změnou, za kterou podle klimatologů může do velké míry člověk, tudíž přenesenou logikou může člověk i za smrt milionů a milionů nevinných a bezbranných zvířat, která nestačila plamenům uniknout. Skutečnost je však trochu složitější než mediální zkratka, která říká člověk=CO2=oteplování=požáry=smrt živočichů a devastace přírody. V současné době totiž australská policie prověřuje několik stovek případů, kdy za požáry nestála neznámá příčina či něčí neopatrnost v kombinaci s vysokými teplotami, ale cílena činnost žhářů zapalujících suché částí buše, tak aby se požáry mohly co nejvíce šířit. Australské centrum pro výzkum požárů ve volné případě pak odhaduje, že požárů, které od září tohoto roku vznikly ve volné přírodě záměrně, může být až 85 %. Kdo za požáry stojí? V řadě případů jde o psychicky narušené jedince, velkou roli ovšem hraje také prodloužené volno, kterému se v době vánočních svátků v Austrálii těší školou povinná mládež a dorost, který je podle vyšetřování policie mezi žháři hojně zastoupen. Velkou roli podle australských médií hraje také ideologie klimatické změny, která především u teenagerů zakládajících požáry funguje jako faktor sebenaplňujícího se proroctví o konci světa, za který může činnost člověka, a z pohledu mladistvých pak pokrytectví předchozích generacích. Když pak buš nehoří vinou klimatické změny sama, musí se jí zkrátka pomoct..

Na generační konflikt je zaděláno prakticky v celém rozvinutém světě. V této souvislosti určitě stojí za zmínku vystoupení dortmundského dětského pěveckého sboru na německé veřejnoprávní stanici WDR, ve kterém zhruba desetileté zpěvačky s úsměvem na tváři zpívají „Meine Oma ist eine Umweltsau“, tedy „babička je stará ekos*ině“. V textu najdeme zmínku o tom, že babička má moped, SUV a taky, že si kupuje maso ve slevě. Kdypak asi tento generační konflikt naplno propukne u nás? Ještě, že čeští důchodci jezdí MHD a namísto steaků jedí spíše brambory a zelí. Moje babička si ze všeho nejraději k snídani dává chléb s máslem a medem a je to nejskromnější a nejdobromyslnější člověk, kterého jsem kdy poznal. Ještě, že se nedívá na televizi, možná by se dozvěděla, že máslo a med nejsou „vegan“, a že už má přestat zaclánět a nepřekážet novým lepším zítřkům. I s takovými frázemi se totiž lze nejen v televizi setkat.

O generačním konfliktu vypovídá i žebříček slov roku 2019, který sestavila odborná komise ve Švýcarsku. Na prvním místě se umístilo slovo „Klimajugend“, tedy klimatická mládež, což může na jedné straně odkazovat na dobře míněnou starost mladší generace o životní prostředí, ale také v souvislosti s německou historií a výrazem Hitlerjugend mít značně negativní konotace a naopak odkazovat na určitou zaslepenost až zfanatizovanost mladých, kterým jde mnohdy víc o to někam patřit a proti „něčemu“ (někdy čemukoli) bojovat než o racionální argumenty. Zaslepenost pak dobře dokumentuje druhé slovo, tedy spíše sousloví roku 2019 Švýcarské federace a to je „Ok, boomer“. OK boomer je původně tzva. „meme“ (samovolně po internetu šířenou) reakcí na video, ve kterém si postarší muž (z poválečné generace v angličtině označované jako baby boomer narozené mezi lety 1946-1964) stěžoval na generaci Y a Z, tedy na současné teenagery a adolescenty, kteří často trpí syndromem Petera Pana, což se projevují tím, že spíše než v reálném světě žijí v jakési pohádce plné utopických iluzí (mimo jiné o sociální a nově i klimatické spravedlnosti), jež se však snadno může v reálu změnit v dystopii, která nebude mít daleko od reality románu 1984. Již dnes ostatně běžně používá newspeak jako „ochrana klimatu“ a odlišný názor je často považován za „ideozločin“. Ok boomer pak znamená něco jako „víš co, Sašo?, v tomto případě spíše dědo nebo babi, běž do….“. Třetím švýcarským slovem roku 2019 je pak složenina Fluchtscham, tedy stud z létání, který se do schwiizerdütsch dostal ze švédského flygskam, kam ho zase zaneslo hnutí Skolstrejk för klimatet (Školní stávky za klima). Fluchtscham případně flygskam spočívá v hanbě, kterou by člověk měl cítit za to, že používá leteckou přepravu i přes její dopad na stav ovzduší a klimatu. Leteckou dopravu pak využívají hlavně starší generace, ať už rodiče teenagerů v aktivním ekonomickém věku nebo současní rentiéři, tudíž i Fluchtscham je dalším symptomem generačního konfliktu.

Na závěr zpátky do Austrálie. Za skutečností, že letošní požáry eskalovaly do tolik obludných rozměrů nestojí pouze nadprůměrné vysoké teploty (které byly mimo jiné zaznamenány i v hluboké historii) a žhářství, ale také původně dobře míněná ekologická opatření, která mimo jiné nabádala k minimalizaci zásahů člověka tak, aby se mohla utvořit hustší vegetace (která ovšem nahrává šíření požárů) a především pak v zákazu kontrolovaného žďáření buše, které se provádělo v červnu až v srpnu, tedy v době, kdy je v Austrálii zima. Praktiku cíleného vypalování znali již původní obyvatelé Austrálie, Aboridžinci nebo také Austrálci, které asi těžko někdo může obvinit z toho, že byli „Umweltsau“. Na základě kritiky environmentálních organizací se nicméně od této praktiky odstoupilo a výsledek můžeme vidět v přímém přenosu. Trochu mi to osobně připomíná kauzu kůrovce a tak zvané bezzásahové zóny.

Na samotný závěr tak skončím otázkou, či spíše zamyšlením. Je možné, aby na planetě, kde bude brzy žít téměř 10 miliard lidí, existovala příroda bez absolutního zásahu člověka? Jsou přírodní děje vždy „spravedlivé“ a dopadne v přírodě vždy samo od sebe jenom dobře jako v pohádce? Není zásah člověka v mnoha případech vlastně spíše k užitku než ke škodě, jak mnohdy tvrdí ekologové? Jeden příklad za všechny, který tak trochu nepřímo souvisí se zemědělstvím a podle mého názoru stojí za zamyšlení. Díky lepším životním podmínkám se od roku 2000 podařilo zachránit více než 50 milionů dětských životů, které by v necivilizovaném, politicky korektně řečeno rozvojovém světě byly zmařeny. Jen do roku 2030 to má být dalších 35 milionů. Co všechno jsou lepší životní podmínky? V první řadě je to samozřejmě dobrá lékařská péče, hned v závěsu je to však také přístup k pitné vodě a výživově hodnotným potravinám. To je právě často rozdíl mezi životem a smrtí. Mysleme na to, než v zájmu „lepších zítřků“ prohlásíme všechno, co přinesla poválečná generace „boomers“ a vědeckotechnický pokrok, ale také generace před nimi, za zločin proti přírodě.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR