Tento týden nicméně, alespoň ze strany médií, vyvolala daleko větší zájem potenciální diplomatická roztržka mezi Českou republikou a Ruskou federací, která vyplynula z možná nezaviněné (možná úmyslné-na tomto místě bych neznaje dalších podrobností nerad spekuloval) administrativní chyby, jenž nakonec vedla k ukončení podnikatelské mise českých zemědělců a potravinářů v Rusku. Na tomto místě nechci hodnotit prospěšnost nebo nutnost sankcí, které alespoň v oblasti zemědělství poškozují více Evropskou unii, než Rusko, ale chtěl bych upozornit na nepoměr nezájmu o něco, co se děje jen několik stovek kilometrů od našich hranic a o čem si můžeme zjistit celou řadu informací (stačí se zemědělců zeptat nebo si přečíst pár článků z německých médií) ve srovnání s něčím, o čem toho moc nevíme a co vlastně nemuselo znamenat vůbec nic.

Ve svých komentářích jsem o subjektivním pohledu médií na určitý výsek reality mluvil mnohokrát a potvrdilo se to nejen v tomto případě, ale také v souvislosti s nedávno Agrární komorou vydaným letákem „Mýty a fakta o zemědělství“, kde jsme se snažili nabídnout skutečná, empirická, relevantní data jako protiváhu proti subjektivnímu podání a bohužel také zkreslení reality ze strany některých novinářů. Leták mluvil mimo jiné o půdní erozi, používání přípravků na ochranu rostlin nebo o struktuře tuzemského agrárního sektoru, který je s průměrnou výměrou 130 hektarů výrazně odlišný od průměru západní Evropy (nicméně srovnatelný s některými regiony jako je Sasko, sever Itálie, západní Polsko nebo sever Francie). Ve sdělovacích prostředcích se často objevuje zkratka velký zemědělec (nikdo nikdy neřekl, kde existuje ona hranice, která se evidentně podle potřeby neustále posouvá) je špatným zemědělcem nebo že nemá vztah k půdě a k místu, kde hospodaří. V letáku o mýtech a faktech o zemědělství mimo jiné se vší úctou k malým zemědělcům (řada jich je také členy Agrární komory) uvádíme, že podobné paušální hodnocení (házení do jednoho pytle) je nesmyslné a zavádějící. V jedné z reakcí na náš leták, kterou jsem měl možnost číst, se novinářka ohrazuje proti tomu, že by novináři mohli za to, že o zemědělství nějaké mýty existují, a že by k zemědělcům přistupovali subjektivně, a aby mi (možná nechtěně) dala za pravdu, pojmula článek jako rozhovor s žádostí o vyvrácení tvrzení Agrární komory zástupcem jiné nejmenované nevládní organizace, která s námi programově nesouhlasí, a která bude tvrdit, že je slunečno, i kdyby venku padaly trakaře. V letáku jsme neuváděli nic jiného než, že si malých zemědělců vážíme, jen, že bychom chtěli nabídnout ještě další pohled na věc a opřít se přitom o fakta, která vycházejí třeba z porovnání tuzemského a „evropského“ zemědělství.

Tím se dostáváme zpátky k protestujícím zemědělcům. Pokud by se novináři více zajímali o důvody, které za protesty stojí (ubíjející byrokracie a zpřísnění ochrany přírody včetně nitrátové směrnice), zjistili by, že zemědělci v České republice řadu těchto podmínek již dávno splňují, kdežto jejich kolegové je doteď prakticky neřešili. Dlouho jsme si například nemohli vysvětlit, jak mohou v Nizozemí nebo v Dánsku plnit požadavky nitrátové směrnice nebo splňovat emise čpavku s více než desetinásobně vyšší intenzitou živočišné výroby. Domnívali jsme se, že (alespoň z části) šlo o dlouho opomíjený problém, který jednou vyplave na povrch. Jak jinak si vysvětlit meziroční propad produkce mléka v Nizozemí o 203 milionů litrů. Podobný propad zaznamenali také ve Francii, Itálii, Rakousku a právě ve výše zmiňovaném Německu. Netvrdíme samozřejmě, že za propadem stojí pouze nitrátová směrnice, nicméně podle řady analytiků je jedním z hlavních faktorů.

V České republice jsou chovatelé dojeného skotu na podobná opatření dávno připraveni a vzhledem k dlouhodobému tlaku, který je na ně i vzhledem ke konkurenci ze zahraničí vyvíjen, na trhu skutečně již zůstali jen ti nejlepší (máme asi jen 1800 producentů). Zároveň alespoň v tuto chvíli jsou výkupní ceny mléka na relativně přijatelné úrovni (ačkoli by i vzhledem k narůstajícím cenám práce a energií vždycky mohlo být lépe) a chovatelé si tak mohli po krizi z let 2014-2016 vydechnout. Na tomto místě je třeba připomenout, že na začátku krize stály dvě věci, ukončení režimu mléčných kvót a právě ruské embargo, čímž se opět dostáváme zpět k výše zmíněné „ruské misi“. Ačkoli se rozhodně nepovažuji za rusofila a alespoň v mezinárodní politice bych se ztotožnil spíše s Karlem Havlíčkem Borovským („„Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli…“) než některými jinými třeba i současnými politiky, ale na druhou stranu z pohledu někoho, kdo má zájem o prospěch tuzemského zemědělství a potravinářství naprosto chápu snahu otevřít místním producentům zavřeném dveře, i vzhledem k tomu, že současná přijatelná cena mléka nebude trvat na vždy, zvlášť pokud se tu začneme topit v mléce, které nebude, i vzhledem k tomu, že Rusko nebo Turecko rapidně navyšuje svoji produkci a Evropu vytlačuje z tradičních pozic na Blízkém východě a Jihovýchodní Asii, trvat věčně.

Poslední odstavec patří Evropské unii. Ukončení režimu kvót a embargo, stejně jako další environmentální požadavky na místní zemědělce, k tomu všemu ještě blížící se ratifikace a naplnění dohody o bezcelním obchodu s jižní Amerikou (Mercosur), to všechno situaci nejen pro české zemědělce značně komplikuje a ztěžuje. V minulosti jsem byl sám nazván euroskeptikem nebo jsem byl vyzván ať Agrární komora s těmi, kdo Evropskou unii kritizuje, nekomunikuje. Za prvé si myslím, že je třeba jednat se všemi politickými subjekty, které o to mají zájem a hlavně mají zájem pomoci českému zemědělství, za druhé si myslím, že naší rolí v Evropské unii není jen nezúčastněně přijímat jakékoli rozhodnutí, a to i takové, se kterým nesouhlasíme, nebo které nás poškozuje. Navíc některé členské státy nejednají nejen s Českou republikou, ale i s dalšími nováčky (již tak úplnými nováčky po 15 letech nejsme) a zeměmi menšího a středního významu férově a mnohdy spíše přezíravě. To ovšem na druhou stranu neznamená, že bychom měli z Evropské unie (alespoň zatím) vystupovat, nicméně bychom se neměli bát říci, kde končí naše dobrá vůle a kde už začíná naše vlastní suverenita. Mimochodem, na západ od nás protestující zemědělci dostávají v přepočtu na hektar vyšší podpory než jejich čeští kolegové, přičemž nám bylo v roce 2004 slíbeno, že rozdíl je v ceně práce a v ceně půdy. Oba ukazatele jsou již dnes srovnatelné. Jedná se s námi na rovinu? Kdy dojde trpělivost českým zemědělcům a do ulic vyjedou zablácené traktory a ne jen pár výstavních John Deerů těch správných „zemědělců“, na kterých je sotva pár motohodin ( o tom ale někdy příště).

Ing. Jan Doležal, tajemník úřadu