Renata Šarjaková, 25. listopad 2019
Konec dějin, nebo konec demokracie?

Konec dějin, nebo konec demokracie?

Rok 2019 znamenal pro Českou republiku dvě velmi významná jubilea, v květnu jsme si připomněli 15 let od našeho vstupu do Evropské unie, minulý týden jsme pak oslavili 30 let svobody, respektive události 17. listopadu 1989, kdy se k nám svoboda vrátila, a také jsme si (alespoň někteří z nás) připomněli události listopadu 1939, kdy český národ uzavřením vysokých škol naopak nejen o svobodu akademickou přišel.

Zůstaneme již navždy svobodní? Je demokratická společnost konečnou vývojovou fází dějin? Nejen tomu se věnuje dnešní komentář. Pojďme se na vývoj po roce 1989 podívat trochu jinak.


V roce 1992 vydal americký filozof japonského původu (jeho dědeček uprchl do Spojených států již během Japonsko-ruské války v roce 1905) Jošihiro Francis Fukuyama monografii s názvem „Konec dějin a poslední člověk“. Fukuyama v této knize, která je rozpracováním jeho vlastní eseje Konec dějin z roku 1989, prosazuje názor, že s nástupem liberální demokracie, ke kterému od roku 1945 postupně docházelo v západní Evropě (autoritativní režimy ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku se zhroutily až v 70. letech), a který nakonec vedl k pádu železné opony, dosáhlo lidstvo „konce dějin“. Tímto koncem dějin Fukuyama myslel právě ukotvení liberální demokracie jako posledního stupně v ideologicko-politickém vývoji společnosti a politických systémů nejen v Evropě, ale ve světě jako takovém. Liberální demokracie se tak stane „univerzálním“ systémem, přičemž existuje premisa, že liberální demokracie spolu neválčí. Podle Fukuyamy bude možná v dalších letech docházet ke „střetům“ a „událostem“, nicméně člověk ze své podstaty nebude vytvářet jiné stabilní společenské zřízení než je právě liberální demokracie. Zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě na konci 80. let minulého století a mírový demokratický vývoj v Evropě západní pak představoval nejen podle Fukuyamy potvrzení této domněnky.


Fukuyama ve své monografii navázal na dialektickou interpretaci historie německého filozofa přelomu 18. a 19. století Georga Wilhelma Friedricha Hegela, která vychází ze střetu dvou extrémů jednoho konceptu, jenž obvykle vede k syntéze (kompromisu), a tím pádem i evoluci společnosti. Hegel dialektickou interpretaci historie ilustruje na příkladu konceptu svobody, kterou v jednom extrému tohoto pojmu reprezentuje bezbřehá (podle Hegela až divošská) anarchie, a v opačném extrému zase dnes bychom řekli totalitní, nicméně v dávnější historii spíše despotické režimy, ve kterých je svoboda jednotlivce značně potlačena v zájmu udržení pořádku a režimu samotného. Syntézou je podle Hegela ústavní demokracie vycházející mimo jiné z původních hodnot křesťanského liberalismu, která se do společnosti začala jako produkt osvícenství v reakci na středověký feudalismus a začala se projevovat v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí konce 18. století, proklamací nezávislosti Spojených států a prvními liberálními ústavami evropských monarchií z počátku 19. století. Na Hegela v 19. století navázal Karel Marx, který svou filozofii postavil nikoli na střetu duchovních principů a smyšlených konceptů, ale na střetu materiálním, který nejlépe ilustruje jeho myšlenka „třídního boje“, který je podle něj nevyhnutelný, a který vyvrcholí beztřídní společností, v níž Marx, aniž by to tak pojmenoval viděl právě onen „konec dějin“.


Marxova filozofie, na kterou později v „politické praxi“ navázala bolševická revoluce v roce 1917 a V.I. Lenin dokonce předpokládala, že v rámci třídní boje se „utlačované“ třídy proletářů spojí napříč hranicemi národních států a svrhnou „utlačovatele“ a vytvoří tak univerzální beztřídní společnost. Pozdější, „stalinistická“ intepretace Marxe počítala nejdříve s dokončením přechodu ke skutečné nemateriální komunistické společnosti a až následném „exportu komunismu“. V době druhé světové války musela dokonce sovětská propaganda opustit původní akcent na bratrství všeho dělnictva (však také do půlky roku 1941 alespoň formálně existovalo mezi SSSR a Hitlerovou Třetí říší spojenectví) a zaměřila se více na vlastenectví, což byl z pohledu marxismu-leninismu spíše překonaný koncept. Po roce 1945 a v souvislosti s bipolárním rozdělením světa byl koncept exportu komunismu jako univerzální ideologie opět oživen, i když brzy narazil na hospodářské limity politického systému, ve kterém všechno patří všem, a který směřuje k potlačení individuality včetně individuality kreativní.


Skutečnost, že se komunismus ve východním bloku vyčerpal nejen materiálně- nemohl soutěžit s liberální „kapitalistickou“ ekonomií, ale také narazil na neslučitelnost s podstatou člověka, který se rodí a žije jako individualita, nikoli jako anonymní součást soukolí, potvrzovala nejen Hegelův předpoklad, ale stála také v souladu s někdy mylnou interpretací Fukuamy za „bezstarostnými devadesátými léty“, které Západ prožíval, a přesvědčením, že odtud už bude vše jen zalité sluncem. Události 11. září 2001 (svět se samozřejmě zmítal konflikty již před tím) však minimálně západní svět přesvědčily o opaku. Řada politických komentátorů si v souvislosti s konfliktem na středním východu, do kterého byl v roce 2001 atentátem na Newyorské World trade center západní svět vtažen, a který ve formě konfliktu v Sýrii trvá dodnes, vzpomněla nejen na Fukuyamu a jeho zdánlivý omyl, ale také na Samuela Huntingtona a jeho esej „Střet civilizací“.


Samuel P. Huntington, politolog a vysoký státní úředník na konci 70. let působil mimo jiné v administrativě Jimmyho Cartera, která se snažila zprostředkovat mírové rozhovory na Blízkém východě (známé schůzky v Camp David) a později jako poradce premiéra Jihoafrické republiky P.W. Botha na začátku 80. let, kterému se snažil pomoci s reformou tamního politického systému a udržením apartheidu jeho postupnou reformou. Právě zkušenosti z „multikulturního“ blízkého východu a Jihoafrické republiky pak Huntingtona vedli k sepsáni „Střetu civilizací“, jehož ústřední myšlenkou je tvrzení, že příští války mezi sebou nepovedou jednotlivé národní státy, ale spíše neslučitelné hodnotové a náboženské rozpory a rozdíly mezi jednotlivými kulturami.


Řada politických komentátorů pak Fukuyamu především po 11. září vnímala do jisté míry jako obhájce neúspěšného konceptu exportu západní demokracie, zatímco Huntingtonovi bylo často dáváno za pravdu v tom, že západní liberální demokracie není určitým kulturám vlastní nebo je s nimi přímo nekompatibilní. Často se přitom zapomínalo na skutečnost, že Fukuyamova monografie má dvě části, první z nich je Konec dějin, přičemž druhá část nese název „Poslední člověk“. Základem Fukyamovy eseje Poslední člověk je přitom předpoklad přirozené touhy člověka po uznání vlastního já a vymezení se nebo naopak ztotožnění se s ostatními. Starořecká filozofie tuto základní potřebu člověka označovala jako „thymos“ (v úzkém slova smyslu thymos v řečtině znamená duše, přenesena ale také láska nebo touha) . Tato touha po uznání se v historii podle interpretace různých filozofů projevovala dvěma směry, za prvé může vést k isothymii, která znamená uznání sebe samotného za rovného ostatním a vede k touze za lidskou důstojnost, sociální spravedlnost a rovnost, na straně druhé pak stojí megalothymie, kdy jedinec sám sebe (nebo svoji skupinu) považuje za nadřazeného druhým lidem. Podle Hegela a také Fukuyamy se v lidských dějinách nejprve uplatní právě megalothymie, která vede v konflikty, jež vyústí ve vítěze a poražené. „První člověk“, jak ho označuje Hegel, překoná strach z vlastní smrtelnosti a naopak porazí ty, kteří tento strach mají, a kterým tento strach zůstává po tom, co jsou poraženi, a stávají se tak zotročenými (utlačovanými) a přicházejí o svou svobodu. Hegel viděl právě křesťanství (alespoň v jeho podobě 19. století) jako ideální rovnováhu mezi novozákonním nesobectvím a rovností na straně jedné (isothimií) a touze po řádu a společných hodnotách reprezentované starozákonními přikázáními. Marxovo chápání společnosti se soustředilo především na nerovnost mezi lidmi a třídami a doporučovalo extrémní (ovšem sekulární) isothimii, která se navíc na rozdíl od Hegela netýká hodnot nemateriálních, ale především hodnot materiálních.


Fukuyama ve své eseji „Poslední člověk“ navazuje na Hegela ve smyslu hledání rovnováhy (i když to není nutně moderní křesťanství, ale liberální demokracie) mezi přemírou touhy po nadvládě (megalothymie) a přemírou nesobectví (isothymie) v podobě, která může znamenat až fanatické rovnostářství.


Liberální demokracie podle Fukuyami potřebuje individualismus a uvědomění si jisté nerovnosti mezi lidmi (megalothymii) jako protiváhu proti násilnému rovnostářství a hédonismu moderního „posledního člověka“, jenž oproti „prvnímu člověku“, který si uvědomoval vlastní konečnost, kterou byl ale také vzhledem ke konečnosti zdrojů ochoten riskovat, ztratil ochotu riskovat vlastní život, který si chce hlavně užít bez ohledu na další generace či zbytek společnosti.


Vypjatá touha po rovnosti znamená nereálnou snahu po odstranění přirozených či nezbytných forem nerovností (pramení např. z rozdílnosti v píli, talentu, dělby práce či z rozdílného kulturního nebo sociálního vývoje). Boj o větší rovnost může narušit princip svobody a je podle Fukuyami stejným ohrožením demokracie jako představa o vlastní nadřazenosti a touha ovládat ostatní jedince silou.


Tím se konečně dostáváme s malým zastavením u Winstona Churchilla, který řekl, že demokracie možná není tou nejlepší formou vlády, ale je stále tím nejlepším co jsme v historii vyzkoušeli, zpět do současné Evropy a současné České republiky. Na Fukuyamu a Huntingtona jsem si vzpomněl, když jsem v minulých týdnech četl zahraniční a domácí komentáře o roce 1989 nejen v České republice, ale také v západní Evropě. Jeden z komentářů o pádu Berlínské zdi hovořil o skutečnosti, že přitažlivost současného Západu není pro země bývalého východního bloku taková jako byla právě v roce 1989. V roce 1989 se hovořilo o perspektivě vyrovnání se Západu, což bylo v tu dobu vnímáno pozitivně, nyní si minimálně střední Evropa se Západem přestává rozumět, a to je způsobeno mimo jiné i vypjatým rovnostářstvím, kterým se mnohdy současná vyspělá Evropa prezentuje, které není ničím jiným než právě projevem extrémní „isothymie“, tedy zdánlivě pozitivní nesobeckosti, která ovšem naráží na skutečnost, že v konečném důsledku si lidé rovni nejsou a ani být nemohou, tak jako na to doplatil v roce 1989 komunismus, respektive jeho předstádium –socialismus- nejen v České republice. Na druhou stranu, pokud se jedná o moderní Evropu, nelze nevzpomenout Huntingtonův „střet civilizací“, který se na starém kontinentě projevuje jakousi studenou válkou mezi náboženskými extrémisty a právě liberální demokracií, a připomene se pokaždé, když se dozvíme a mnohdy (ve fázi plánování) ani nedozvíme o podobném (i když díky bohu v menším rozsahu) teroristickém útoku, jaký přišel právě 11. září 2001, v Paříži 2015 nebo Bruselu 2016. Z pohledu Hegelovy a Fukuyamovy filozofie se přitom jedná právě o vypjatou megalthymii, tedy touhu překonat strach z vlastní smrti a ovládnout ostatní.


V konečném důsledku tak zjednodušená debata Fukuyama, nebo Huntington nakonec vyznívá v pravdu obou konceptů. V okamžiku, kdy část společnosti sklouzává k vypjatému nesobectví a vynucenému rovnostářství, nastává konec liberální demokracie, pokud tu existují oba extrémy žijící vedle sebe, každá reprezentující jinou kulturu a civilizaci, dochází právě k Huntingtonovu střetu kultur, respektive civilizací.


Poslední poznámka pak míří přímo k událostem posledního víkendu, a to je skutečnost, že liberální demokracie, která stojí na svobodných volbách, kterých jsme se před třiceti lety konečně dočkali, představuje ideální prostředí pro to, abychom mezi rovnostářstvím a individualismem mohli hledat rovnováhu, zvlášť v situaci, kdy pod rouškou „spravedlnosti“ dochází nyní, stejně jako v minulosti k snaze ostatní ovládat. Tento týden jsem narazil také na fotografii z roku 1989, kde studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy oslavovali konec povinné výuky Marxismu-leninismu. Koho by v tu dobu napadlo, že ve stejných prostorách v duchu právě této zvrácené filozofie dojde po 30 letech k „okupaci“ s cedulemi požadujícími „změnu systému“. Osobně si naopak stejně jako Winston Churchill a Francis Fukuyama myslím, že liberální demokracie je tím nejlepším systémem, který však musí být založen na hodnotách, které právě západní civilizaci odlišují a dělají ji a člověka jako takového "lepším", a těmito hodnotami jsou svoboda jedince, tedy především svoboda slova, svoboda myšlenky a debaty, svoboda vyznání, svoboda podnikání a akademická svoboda. Nenechme si je vzít.

Ing. Jan Doležal

Tajemník AK ČR 


Hodnocení 1 | 2 | 3 | 4 | 5 => průměr 033
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář