Kamarád se jako historik pustil s autorem fotografii a popisku do polemiky a upozorňoval, že nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá a procesy restituční, které zde po roce 1990 proběhly, sice navrátily majetek zpět svým majitelům, ale zpřetrhané vazby zabránily většině těchto majitelů začít podnikat. V řadě případů zkrátka chyběl zájem, nástupce nebo možnost (vzhledem k vzdálenosti bydliště a pozemků) pole obhospodařovat, a proto řada vlastníků půdy jednoduše v zemědělství podnikat po roce 1990 nezačala a věnuje se úplně něčemu jinému, což je vzhledem k vývoji hospodářství zcela normální. Další část zemědělců se pak nedokázala vyrovnat s tržními tlaky let devadesátých a počátku prvního desetiletí 21. století související s konkurencí levných dovozů v kombinaci s nízkou úrovni podpory státu. „Všechno si přeci dovezeme“ zněla mantra prvních polistopadových vlád a všechno za nás vyřeší neviditelná ruka trhu. Neviditelná ruka tak z trhu odstranila řadu menších podniků a vedla ke koncentraci zemědělské produkce a dnes i řada podniků fyzických osob obhospodařuje tisíce hektarů a najednou se jim jen těžko souhlasí třeba se zastropováním zemědělských podpor na úrovni 300 až 500 hektarů, které navrhuje Evropská komise.

Ceny zemědělských výrobců, tak zvané farmářské ceny, přitom od listopadu 89 stouply jen v řádech desítek procent, zatímco náklady (pracovní síla, pachtovné, energie, voda) rostly o stovky až tisíce procent. Zemědělci jsou tak nuceni neviditelnou rukou k efektivitě, už jen proto, že valná část těch, kteří je za to kritizují, je za „rakouské“ hospodaření neodmění tím, že bude kupovat výhradně domácí produkci. Zeptejte se schválně malého rakouského sedláka, proč pěstuje na menším poli cibuli nebo brambory místo řepky. Řekne Vám, že brambory a cibuli dobře prodá do jakéhokoli řetězce, protože by rakouský spotřebitel nic jiného než rakouské brambory a cibuli nekoupil a řetězec mu za ni dobře zaplatí. Možná Vám taky řekne, že by na větším poli řepku pěstoval, jenže to větší pole nemá a techniku a vybavení si nemůže dovolit.

Ale zpátky ke spotřebitelům a maloobchodu. Také velká část českých spotřebitelů by tuzemské výrobky ráda nakupovala. Často v uličkách super a hypermarketů vidím zoufalé „potravinové patrioty“ jak všemožně otáčejí balíček s masem nebo otevírají boxy na vejce, aby se přesvědčili, že se jedná o skutečně české výrobky. Takových potravinových patriotů ale také těch, kteří zkrátka do košíku hodí první věc, u které červeným písmem svítí slovo „sleva“, je hodně. Prodej potravin přes obchodní řetězce tvoří v České republice téměř 90 % celkového maloobchodního trhu s potravinami. V přepočtu plochy těchto super a hypermarketů na obyvatele jsme dokonce na špici v rámci Evropské unie. Neviditelná ruka trhu pak za posledních dvacet let vydláždila řetězcům cestu k oligopolu (monopolní postavení úzkého kruhu několika aktérů), který si diktuje ceny, a ve vztazích s dodavateli využívá svého mimořádně asymetrické pozice síly. Samotní zemědělci pak stojí na úplném konci těchto obchodních vztahů, nemají kam uhnout a veškeré cenové tlaky a riziko nesou oni. Dodavatelé, zemědělci a potravináři, jsou vždy první, kdo pocítí zvýšení nákladů, které nemají kam promítnou, a poslední, kdo profituje ze zvýšení cen potravin.  Zkuste se někdy pro zajímavost podívat na to, kolik dostanou naši zemědělci za kilogram brambor či jablek, nebo za jedno vejce a litr mléka. Myslím, že byste Vás rozdíl v dodavatelských cenách od zemědělců a následně cenách, které spotřebitel zaplatí v obchodě, dost překvapil a to mnohdy i tehdy, kdy reklama hlásá "akce" nebo na „nejlepší cenu na trhu“…

Proto byl také mimo jiné vytvořen tak zvaný zákon o významné tržní síle, který na toto oligopolní postavení obchodních řetězců reaguje a přímo se zaměřuje na tak zvané nekalé obchodní praktiky, kterými může být například bezdůvodné vylistování (vypovězení) dodavatele, pultovné (poplatek za vystavení zboží), letákovné (poplatek za umístění zboží v letáku), pozdní platby dodavatelům nebo v současnosti hojně diskutované slevové akce. ČR patří spolu se Slovenskem, Maďarskem a pobaltskými státy mezi země s nejvyšším podílem prodejů potravin v akcích. Jeden by si řekl, že řetězce tolik dbají na blaho spotřebitele, že by se prakticky rozdaly. Pravda je ale trochu někde jinde, při akcích nejen, že řetězce často nenesou ztrátu (to jen v případě tak zvaných podnákupních cen), ale pracují s mnohem vyššími maržemi na potravinách, které zrovna v akcích nejsou. Situace vypadá asi nějak takto: představte si, že Vás někdo bude každý týden zvát na večeři, kam přijedete autem. Účet nakonec zaplatí někdo jiný (v tomto případě dodavatelé potravin) a zatímco si budete pochutnávat na dezertu, někdo z Vašeho auta pokaždé odčerpá trochu nafty. Možná si toho hned nevšimnete a budete si myslet, že ten, kdo Vás na hostinu zve to s Vámi myslí dobře, ale vězte, že za hranicemi se takto se spotřebiteli nejedná. Sice se tam zboží neprodává tak často v akci, ale potraviny, které v akci nejsou, stojí výrazně méně. V konečném důsledku tak peníze zůstanou v kapse spotřebitele a akce nejdou na vrub dodavatele, který takto nemůže dlouhodobě fungovat. Důkaz, že to funguje? Běžte se podívat třeba právě do Rakouska, kde jsou ceny řady položek mnohdy nižší než u nás, a protože zemědělci mohou skutečně produkovat potraviny a ne jen zemědělské komodity, jsou tam pole taky menší a pestřejší. Čím to je? Tamní ministerstvo zemědělství nejen, že zemědělce podporuje, ale záleží jim také na tom, aby dokázali prodat i něco jiného než pšenici a řepku nebo kukuřici. Když se o to samé snaží Ministerstvo zemědělství České republiky je označována za regulátora a hovoří se o návratu do socialismu. Naopak, narovnání vztahů v maloobchodu s potravinami je jedním ze zásadních kroků, jak nás vrátit zpátky na „západ“ a mezi „normální země“. Pokud někdo tvrdí opak, nelze to naopak nazvat jinak než manipulací.

Jan Doležal, tajemník AK ČR