Možná, že si laskavý čtenář řekne, že jen pro to, že se slečnou Thunbergovou nesouhlasím a domnívám se, že rady Švédů nutno poslouchat spíše v souvislosti s hokejem a sestavováním levného nábytku než v otázkách migrace nebo klimatu, se snažím tuto osobu nějakým způsobem očernit. Naopak. Myslím si, že kritika by neměla směřovat primárně vůči člověku, který je (podle vlastních slov) psychicky nemocný, ale právě vůči rodičům a lidem, kteří tomuhle celému velí a hlavně to celé platí. Nejen, že zneužívají nezletilou nemocnou osobu, ale v sázce na politickou korektnost před sebe jako štít strkají nevinnou holčičku, se kterou přece nelze nesouhlasit, zvláště, když jsme jí údajně ukradli dětství, budoucnost a sny. Sice už dvacet let slýcháme z klimatických konferencí, na které se účastníci sletí z celého světa letady, stále stejné argumenty, ale tentokrát to má být z úst někoho, komu nemůžeme říci ne a koho nemůžeme vlastně kritizovat. Znalcům historie se vybaví paralela právě s Johankou z Arku, která nemaje bojových zkušeností vedla Francouze ve stoleté válce proti Angličanům za vítězstvím (na straně Francouzů byl přeci Bůh a tudíž pravda) nebo dětská křížová výprava z 13. století, kdy hříchem neposkvrněné děti měly podle tehdejší katolické církve větší šanci získat pro všechny křesťany zpět Svatou zemi. Johanka z Arku nakonec skončila na hranici, dětská křížová výprava skončila smrtí nebo otroctvím malých nešťastníků, kteří se na ni vydali. Doufejme tedy, že slečna Thunbergová dopadne lépe a neskončí minimálně v polstrované místnosti a svěrací kazajce. Možná je její špatný konec a mučednictví cílem lidí v pozadí tak, aby moderní levice mohla mít svého Pavlíka Morozova. Pro mladší ročníky byl Pavel Morozov nástrojem sovětské propagandy a především zastánce zemědělské kolektivizace a vzor uvedomělosti a bdělosti,  který neváhal udat svého vlastního otce úřadům jako kulaka. Pavlíkův otec byl posléze poslán do gulagu, zatímco Pavlík byl zlynčován "neuvědomělými" vesničany. Doufejme tedy, že rodiče Thunbergovi doma poctivě třídí. 

Ochrana životního prostředí a ochrana ovzduší zvlášť je nicméně velmi důležitá, v České republice mělo bezesporu odsíření uhelných elektráren zvlášť pozitivní vliv na kondici lesů nejen v pohraničních oblastech, ale také na zdravotní stav obyvatelstva všude jinde. Případ kůrovce nicméně naznačuje, že ne vždy mají ochránci přírody pravdu, a že někdy je třeba méně hysterie a více racionality. Mimochodem slovo „hysterie“ pochází z řečtiny a znamená „děloha“. Staří Řekové totiž věřili, že přílišná emocionalita je typickou vlastností žen a že jen ženy můžou být hysterické (což už dnes určitě neplatí) a muži by naopak měli být stoičtí a racionální (což taky neplatí). Řecká demokracie tak ženám volit nedovolovala, protože byly podle názoru mužů příliš ovlivněny emocemi. Dnes máme naštěstí rovnoprávnost nejen ve volebním právu, ale bohužel také v hysterii, která právě v iracionálním aktivismu nachází svoji doménu. Tím rozhodně netvrdím, že by snad ženy neměly mluvit do politiky nebo veřejného života, jen, že by se konečná rozhodnutí měla činit s ohledem nejen na city, ale především s ohledem na fakta a rozum, který je samozřejmě vlastní i ženám.

Poměrně zajímavým příkladem rozumného environmentálního aktivismu je „den bez aut“, který tento víkend proběhl v Bruselu. Pokud se jedná o dobrovolnou akci a případný motorista nebude ukamenován rozzuřeným davem ochránců přírody, jde o chvályhodnou činnost, která je s to přinutit lidi zamyslet se nad tím, zda je skutečně nutné všude jezdit autem. Minimálně ve městě je totiž sázka na hromadnou dopravu nebo kolo někdy jistější a také rychlejší. Já jsem si tento týden užil také svůj nedobrovolný den bez aut, po rekonstrukci prvních osmi kilometrů D11 totiž na vozovce ulpělo velké množství škváry a jeden ulétnuvší kamínek si ve vysoké rychlosti našel cestu na mé čelní sklo. Auto muselo do servisu a já jsem se po nějaké době projel vlakem. Vlak byl přeplněný a tak jsem musel postát těch 35 minut cesty na chodbě, kde jsem zaslechl rozhovor dvou dam, které se stejně jako já kochaly krásami české krajiny. Na chvíli jsme zastavili a před námi se "modralo" krásně rozkvetlé pole svazenky. „Co je to za divný bodláky?“, zeptala se jedna druhé. „Nevím, ale za tohle berou zemědělci dotace?“. Tak jsem trochu nesměle do rozhovoru vstoupil a vysvětloval jim co to jsou meziplodiny a jakou mají funkci, a že to zemědělci nedělají kvůli „nenažranosti“, ale kvůli ochraně půdy a biologické rozmanitosti, a že to žluté svinstvo, které je hned vedle, je hořčice a nikoli řepka. Zemědělci toho pro životní prostředí dělají hodně už nyní, jen se to zřejmě ne všude ví. Evidentně budu muset alespoň jednou týdně jezdit vlakem a šířit „zemědělské evangelium“. Teď ještě popřát Grétě šťastnou cestu plachetnicí zpátky do Švédska a odvahu šířit zase svoje přesvědčení i jinde než mezi přesvědčenými (ano, já zase mluvím nejčastěji k zemědělcům, kterým netřeba vysvětlovat) aktivisty, ale třeba u největších znečišťovatelů světa jako je Čína nebo Indie. Nakonec nebude potřeba ani plachetnice, ale v duchu tradice hedvábné stezky postačí třeba velbloud. Vzhledem k emisím metanu vyprodukovaném tímto přežvýkavcem, ale nakonec určitě vyhraje kolo, takže v šlapky šlap a hurá na cestu.

Jan Doležal
tajemník AK ČR