Renata Šarjaková, 16. září 2019
Dožínky a ztráta víry
Přelom srpna a září je tradičně časem dožínek, starší generace si pod tímto pojmem představí posklizňovou lidovou veselici v nejbližší hospodě, mladší generace si v lepším případě představí víkendové odpoledne strávené ochutnáváním regionálních potravin a poslechem příjemné hudby, v horším případě si ovšem nepředstaví vůbec nic.

 Proč si nepředstaví nic? Protože zemědělství je v posledních letech nejen terčem mnohdy laciné kritiky, ale také se v následku ztráty prestiže dostává na okraj zájmu většinové společnosti. Dožínkové slavnosti přitom (a samozřejmě i zemědělství jako celek) jsou velmi zajímavou tradicí, kterou stojí za to zachovávat a oslavovat.

Kde se vlastně vzaly dožínky a kde se vzal dožínkový věnec? Dožínky jsou podle historických pramenů starou slovanskou tradicí, kterou naši předci ctili již od svého příchodu na historické území Čech a Moravy, tedy někdy od začátku 6. století. Naši předci neznali hyper a supermarkety a slevové akce ani nevyznávali ideologii, „všechno si dovezeme ze zahraničí“, (jak taky, když cesty neexistovaly nebo byly nebezpečné, mimochodem ještě do dvacátého století se v českých zemích jezdilo po levé straně, což pochází z nutnosti vést koně levou rukou a v silnější a obratnější pravé ruce držet meč), a proto pro ně bylo to, co si vypěstovali a sklidili, skutečnou vzácností, téměř až svátostí.

Zde se dostáváme k symbolu dožínek, dožínkovému věnci, ne náhodou má tvar kola. Tak, jako mají křesťané kříž, pohanská víra naších předků měla „kolovrat“, symbol koloběhu přírody a života. Tak jako se v našem podnebném pásu střídají roční období, tak se v očích našich předků střídalo narození, dospělost, stáří a smrt, do kterého vstupovalo zrození další generace, které zajišťovalo pokračování „kolovratu života“. Dožínkový věnec tak nejen zobrazuje tuto cyklicitu života a přírody, ale zároveň je přizdoben klasy a zrnem, symbolem dostatku, který naším předkům zajišťoval, že koloběh života bude zachován, že přežijí zimu a zplodí další generace. Dožínkový věnec si naši předci uchovávali až do oslavy  slunovratu, která připadá na 21. prosince, a přisuzovali mu až magické vlastnosti zachování zdraví, štěstí a přízně bohů. V dnešní tradici dožínkový věnec do jisté míry nahradil věnec adventní, který symbolizuje příchod Vánoc a také příchod spasitele v podobě novorozeněte, Krista, který je tak zároveň přeneseně symbolem zrození a koloběhu života. Zde je jasně vidět inkorporace těchto starých tradic do zvyků, které si dnes asociujeme spíše s pozdějším křesťanstvím. Ještě před příchodem křesťanství do našich zemí v 9. století naši předci žili v tak zvaných rodových společenstvích, které zároveň tvořili základ jejich právního i sociálního systému. Jak ilustruje příklad kolovratu a dožínkové věnce, zrození a rod(ina) byl pro ně zásadním prvkem jejich života. Bohem osudu a životní cesty byl „Rod“ a běžným pozdravem našich předků bylo „slava rodu“, odtud také někteří etymologové odvozují původ slova „Slovan“, neboli „Slavjan“.

Období křesťanství nejen, že převzalo některé prvky z pohanské liturgie, ale samozřejmě také prvek zrození a smrti a koloběhu života v podobě oslavy Vánoc (slunovratu) a Velikonoc. V nejznámější modlitbě křesťanství, otčenáši, navíc slyšíme  „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, což značí, že víra v přežití a naděje pro další generace je průvodním prvkem i této víry. Rozhodně se nepovažuji za odborníka na křesťanskou víru a symboly, proto se do hlubší analýzy pouštět nebudu, nicméně do kostela zabloudím alespoň na Vánoce nebo Velikonoce většinou na naléhání své mnohem více duchovně založené manželky a často při pohledu na století starou architekturu a při čtení z písma přemýšlím nad tím, jak těžký život naši předci měli, a že jestli nakonec nenalezli život věčný, určitě se jim umíralo lépe s pocitem, že po sobě na Zemi zanechali další generace, pro které připravili lepší život. To si v historii uvědomovali i filozofové a vědci (v historii se tato „povolání“ často překrývala), ať už to byl francouzský filozof Bernard z Chartres v 12. století, který hovořil o tom, že každý objev a vynález vyšel z cesty, kterou pro nás vydláždili naši předci, nebo Isaac Newton, který řekl, že „pokud jsem viděl dál, než někdo přede mnou, je to tím, že jsem stál na ramenou obrů“. Těmi obry jsou generace a generace našich předků, kteří nás svou prací pozvedli natolik, že můžeme vidět dál než oni.

S technologickým pokrokem vidíme stále dál a dál, nejen, že spolu můžeme hovořit přes celou planetu, ale také vidíme až na okraj naší vlastní galaxie. Nikde jsme tam však fyzicky právě toho Boha nenašli, ani boha Rodu, ani Svaroga, Peruna, ani toho jediného, trojjediného, kterého naši předci poznali později. Německá filozofická škola přelomu 19. a 20. století v čele s Carlem Jungem a Friedrichem Nietschem se věnovala lidské potřebě introspektivně (tedy pohledem do sebe) Boha hledat, která naráží na realitu stále hlubšího lidského vnějšího poznání, kdy člověk dokázal z noci udělat den vynálezem žárovky, z dlouhé vzdálenosti vzdálenost krátkou rozvojem dopravy a tele(komunikace) a z nedostatku dostatek novými poznatky v chemii a zemědělství. Friedrich Nietsche dokonce slavně prohlásil, že člověk prostřednictvím technologického pokroku učinil boha nadbytečným a de facto ho tak „zabil“.

Jestli původní náboženství vycházelo z obavy nedostatku, náboženstvím ateismu se stal konzumerismus, tedy jakési novodobé náboženství přebytku. V sociálních komentářích prvních velkých nákupních středisek se dokonce dočítáme o „chrámech konzumu“. Výsledkem je obrovské plýtvání zdroji, kdy se mimo jiné ve světě až třetina produkce potravin vyhodí. Reakcí na tento trend je dnešní „zelené“ náboženství, které se snaží oprostit nejen od konzumerismu, ale určitým způsobem i od základní víry v koloběh života.

V důsledku klimatické změny bychom podle některých zastánců nového zeleného náboženství neměli mít děti a nejlépe bychom měli vůbec přestat existovat. Pokud byste si přeci jen chtěli očistit duši, můžete si brzy zakoupit emisní odpustky v podobě vyšších daní (chystá se třeba daň z masa) a předražených elektromobilů, ve kterých si v zimě ani nebude moci zatopit, abyste si nesnížili dojezd o desítky až stovky kilometrů. Jestliže jsme v 19. a 20. století začali ztrácet víru v Boha kvůli vědeckým poznatkům lidstva, dnes ztrácíme víru ve vědecký pokrok (již dnes existují technologie na zachytávání uhlíku přímo z atmosféry a  jeho uložení či dokonce přeměnu v palivo), který by měl být odpovědí na klimatickou výzvu a na budoucnost, ve které bude na planetě žít až deset miliard obyvatel.  Ty bude třeba nějak uživit a ne všechna zemědělská půda je k tomu vhodná. Proto bychom měli naši půdu chránit a produkovat na ni udržitelným způsobem. Toho je možné dosáhnout za pomoci moderních technologií, tak zvaným precizním zemědělstvím a s využitím statkových hnojiv, s pestřejší osevní skladbou, což do budoucna zlepší úrodnost a biodiverzitu.

Populační křivka do budoucna samozřejmě nebude mít jen rostoucí tendenci, již nyní porovnání porodnosti Indie v roce 1950 (šest detí na jednu matku v roce 1950 oproti 2,2 v roce 2019) a nyní ukazuje, že s lepší kvalitou života se prodlužuje doba dožití a snižuje se také porodnost. Úkolem dneška je tak především zlepšovat životní úroveň obyvatel v rozvojových zemích a zajistit jim dostatek potravin. Zkušenosti totiž ukazují, že země s více než 5000 dolary hrubého domácího produktu na hlavu a rok se o životní prostředí zajímají více než státy chudší, což vede k výraznému zlepšení životního prostředí. Pestřejší strava zároveň snižuje riziko podvýživy a naopak zvyšuje intelektuální potenciál jedince, což znamená větší pravděpodobnost, že v některé z těchto zemí vyroste příští "Albert Einstein", který na ramenou obrů uvidí dál než jeho předchůdci a přispěje k vynálezu "čisté" a dostupné energie, třeba v podobě studené fúze.  Současné jaderné štěpení, které je základem nukleární energie a je současně nejčištší energií, je totiž z nějakého důvodu "málo zelené". Samozřejmě, že je potenciáně nebezpečné, nicméně moderní technologie dokáží toto nebezpečí značně eliminovat, což dokazuje provoz mnoha jaderných elektráren ve vyspělých zemích světa. Riziko podvýživy by zmírnily také potraviny vyšlechtěné moderními postupy jako je genetická modifikace, nicméně i ta si z ideologických důvodů vysloužila špatnou pověst. 

Jestliže filozofové před sto lety přemítali o tom, jak lidstvo zabilo Boha, nyní řada lidí pracuje na tom, abychom zabili zemědělství, tedy alespoň to evropské. Zemědělci mají zájem na ochraně přírodních zdrojů, ochraně půdy, na které hospodaří, ochraně vody, kterou sami pijí, a na produkci kvalitních a zdravých potravin, které sami konzumují. Pokud na ně ovšem naložíme nesmyslné požadavky, které nevycházejí ze zemědělské praxe, ale vznikají u stolů na popud těch samých aktivistů, kteří před dvaceti lety horovali za biopaliva a nyní je odsuzují (mezi "hodná" biopaliva druhé generace jsou i posklizňové zbytky, které bychom naopak měli vracet do půdy), za omezení živočišné výroby, které s sebou přineslo omezení biodiverzity, zemědělství možná pomalu, ale jistě zahubíme.

Tak, jako naši předci, kteří mnohdy čelili mnohem horší nepřízni osudu, bychom ale neměli ztrácet víru v náš vlastní selský rozum, který je vlastní všem lidem (všichni jsme jednou byli zemědělci), někteří na to ovšem budou muset přijít až tehdy, kdy opět přijde nedostatek.

Jan Doležal, tajemník AK ČR 


Hodnocení => průměr 091
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář