"Příroda si pomohla sama, krvelační zemědělci ať si Stutox nasypou třeba do ranní kávy“ mohly by v trochu bulvárnějším znění vypadat některé nadpisy novinových článků na toto téma. Kéž by to bylo tak jednoduché. Hraboš si začíná pochutnávat na vinicích, likviduje brambory, zeleninu nebo porosty cukrové řepy, a i když jsou hejna čápů vítanou pomocí, největší roli bude pravděpodobně muset sehrát počasí a člověk. Za přemnožením hrabošů totiž nestojí tolik Sládkovy „velké, širé, rodné lány“ (proč by kalamitu řešilo také sousední Polsko nebo Rakousko?), ale především klimatická změna a další činitele, které mohou či nemusí být nutně antropogenního charakteru.

Biologie v zásadě rozlišuje dvě životní strategie živočichů, strategii „r“ a „k“, přičemž životní strategií je z pohledu biologie myšlen především způsob rozmnožování a obsazování volných stanovišť. R-stratégové se vyznačují větším množstvím potomků, kratší dobou březosti, minimální péčí o potomstvo a rychlejším nástupem sexuální dospělosti u potomstva.  V praxi to znamená, že r-stratég, jako je právě hraboš, je schopen s touto strategií velmi rychle obsadit stanoviště a v něm se rozmnožit, a to do doby dokud na daném stanovišti existuje potravinová nabídka, nebo není ze stanoviště vytlačen externími vlivy (predátoři, narušení stanoviště, změna životních podmínek včetně aktuálního klimatu). R-stratégové se vyznačují nízkou životaschopností jedince, nicméně vysokou životaschopností druhu. V praxi to znamená, že zatímco výše jmenované vlivy mohou zasáhnout podstatnou část populace, díky krátkému rozmnožovacímu cyklu a početnému potomstvu je i malá část jedinců rychle schopna obnovit populaci. Pokud ovšem nedojde k radikálnímu snížení populace (tisícihlavá hejna čápů, dlouhodobé deště, zorání celé republiky), bude v příštím cyklu jedinců opět více. Zároveň se r-stratégové vyznačují poměrně velkou mobilitou, tudíž jsou schopni v případě vyčerpání potenciálu stanoviště toto stanoviště velmi rychle opustit. Naproti tomu k-stratégové žijí jako jedinci déle a mají méně potomků, o které se však delší dobu starají. Obvykle se vyskytují v místech, kde jsou zdroje relativně omezené a kde existuje velká konkurence mezi druhy. Typickým příkladem mohou být velryby, sloni, člověk, ale také řada predátorů, včetně ptáků. Predátoři totiž nejdříve musejí nejdříve získat schopnost lovu (případně letu), což obvykle vyžaduje čas a alespoň částečnou rodičovskou péči. Z tohoto důvodu obvykle nástup r-stratégů v určitém prostředí předchází nástupu predátorů, kterých jednoduše nebývá v daném okamžiku tolik, aby se mohli s přemnožením snadno vypořádat.

Co z toho vyplývá? Příroda si není - alespoň dostatečně rychle, schopna s přemnožením určitého druhu poradit, pokud externí vlivy (počet predátorů, nedostatečné narušení stanoviště, klima) spíše nahrávají r-stratégovi, který by za normálních okolností skutečně narazil na strop. V přírodě se tomu říká hraniční kapacita, odtud právě „k“ u k-stratégů. Nejenom Newtonovy, ale i přírodní zákony předpokládají, že každá akce vyvolá reakci a z dlouhodobého hlediska příroda hledá rovnováhu. Co když ale příroda tuto schopnost ztrácí zásahem člověka, který se dřívějším narušením ostatních činitelů stal de facto jediným externím prvkem, který může tuto nerovnováhu vyřešit?

Zatímco neživá příroda nemá vědomí - i když zastánci teorie Gaia, což byla řecká bohyně Země, a tedy Země disponující vědomím a trestající lidstvo přírodními katastrofami by nesouhlasili - predátoři se řídí v první řadě instinkty, člověk zejména v návaznosti na naplnění základních potřeb (hlad, žízeň, ochrana před nebezpečím) má tendenci na základě vlastního vědomí přisuzovat vědomí věcem neživým, či v případě hraboše třeba škůdcům. Naplnění tak zvaných postmateriálních hodnot, tedy hodnot, o kterých člověk přemýšlí v okamžiku, kdy uspokojí základní hodnoty materiální, koneckonců stálo za zrodem ekologického hnutí v západním světě. Pokaždé, když Západ kritizuje Čínu nebo Indii za extrémní znečištění životního prostředí v těchto zemích, obvykle tyto reagují poukazováním na pokrytectvím bohatého materiálního Západu, který sám dříve hojně znečisťoval, aby dosáhl aktuálního bohatství, popřípadě toto znečištění „outsourcoval“ do zemí třetího světa. Podobná reakce se ozvala také z Brazílie, kde hoří deštné pralesy a odkud tamní prezident vzkázal, že si máme zalesnit Evropu, když jsme si ji dříve pokrytecky vyžďářili.  Na druhou stranu i v těchto zemích se začínají formovat ekologická hnutí, přičemž aktuální protesty v Hongkongu mají i svoji environmentální stránku. Mimochodem současní jihovýchodní Asiaté bývají někdy s trochou nadsázky označováni jako typický příklad k-strategie v rámci lidského druhu, kdy ať už dobrovolně v případě Japonska nebo nedobrovolně v případě Číny a její politiky jednoho dítěte mají velmi malé množství potomků, do kterých nicméně investují velké množství času a péče.  

  Nicméně nyní zpět k hrabošovi, respektive do lesa. Kalamita přemnožení hraboše polního bývá často srovnávána s kalamitou lýkožroutovou, tedy tou způsobenou kůrovcem. Také v tomto případě určitá část populace upozorňovala na skutečnost, že les si s kůrovcem poradí bez zásahu člověka (slýchali jsme dokonce označení doktor lesa), ke kterému nicméně nyní po výrazné eskalaci problému muselo dojít. Výsledkem jsou mnohem vyšší škody, než kdyby se proti škůdci začalo konat včas. Tento týden jsem v rádiu zaregistroval v souvislosti s kůrovcem jednu zajímavou zprávu. Kvůli přemnožení spárkaté zvěře se chystá novela mysliveckého zákona, která by měla myslivcům usnadnit její odstřel. Proč je (tedy alespoň podle reportáže, kterou jsem zaslechl) nutné počty spárkaté zvěře regulovat? Protože si pochutnává na čerstvě zasazených stromcích, které mají nahradit kůrovcem napadené a pokácené smrky. Ekologové by namítli, že na pasekách má proběhnout přirozená sukcese, nicméně lesy zároveň plní hospodářské účely a jejich obnova má samozřejmě také význam pro lokální biotopy a lokální a přeneseně také globální klima. Má tedy člověk zasáhnout, nebo má nechat věcem volný průběh i za předpokladu, že jeho nečinnost upozadí jeden zájem ochrany přírody před druhým?

Otázka hraboše je v mnohém podobná, i když se odehrává v kratším (polním) cyklu. Aktuálně zemědělci řeší zakládání porostů meziplodin a ozimů, které poskytují půdní pokryv a ovlivňují také lokální mikroklima. Nedávno jsem dokonce narazil na tvrzení, že zemědělská výroba, co do schopnosti sekvestrace (vázání) CO2 do půdy může velmi dobře suplovat a doplňovat korálové útesy, pralesy a lesy. Hnědá krajina bez půdního pokryvu naopak znamená suchou krajinu, na kterou neprší, a která okolí dále otepluje. I tady je nutné si uvědomit, že pole mají v první řadě hospodářskou funkci a musí uživit toho, kdo na nich hospodaří. Do trvalé udržitelnosti patří i hospodářská produkce, kterou je v některých případech nutné zajistit možní i nepopulárním zásahem člověka. Ten by ovšem nikdy neměl být v rozporu s trváním ekosystému a jeho schopností obnovy. Druhou možností je nedělat nic, čekat na zásah shůry v podobě ještě většího množství čápů a na tuhou zimu. Co když nepřijde? Co když příroda skutečně vždy hledá rovnováhu a člověka, který rovnováhu narušil, přivede na myšlenku pasivity a postupného vymření tak, aby dal prostor jiným druhům, třeba nějakému tomu r-stratégovi?  

Jan Doležal, tajemník AK ČR