Teď už konečně k názvu samotného článku. Proč právě Aristoteles? Tento antický filozof ze 4. století př. n. l., žák Platonův a učitel Alexandra Makedonského je dodnes jednou z největších autorit pro oblast polemiky a argumentace. Na rozdíl od svého učitele Platóna, který tvrdil, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení, které nevyžaduje papír, ale vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“ Aristoteles tvrdí, že pravda je objektivní a vychází z věcné zkušenosti. Ta je podle něj všem společná a lze se tedy o ní přesvědčit. Úkolem filosofa je podle Aristotele myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat. Tento příklad dobře ilustruje základní rozpor mezi tím, co je správné a mělo by zůstat neměnné a tím, co se přizpůsobuje aktuálnímu duchu doby. O něčem se zkrátka diskutuje a stane se to novou „pravdou“ něco je pravdou trvalou, kterou je třeba obhajovat.

Jak pravdu obhajovat? K tomu, aby mohl řečník nebo pisatel přesvědčit své publikum nebo čtenáře, musí podle Aristotela vycházet ze základního trojúhelníku, jehož tři strany popsal jako Ethos, Pathos a Logos. Ethos má co dočinění se samotnou osobností řečníka nebo pisatele, jeho důvěryhodností, líbivostí a ztotožnitelností. Jednoduše řečeno, existuje větší pravděpodobnost, že budu s daným prohlášením souhlasit, když z minulosti dotyčnému důvěřuji, když je mi sympatický nebo když mi je jinak blízký (třeba povoláním nebo původem). Z tohoto důvodu si řada značek pro reklamu vybírá tak zvané influencery, tedy ty, kteří mají dostatečné charisma či proslulost a zákazník jim tak pravděpodobně uvěří, že ten či ten výrobek je kvalitní.

Pokud srovnáme se zemědělstvím, nejen že nemáme žádného „influencera“, ale problémem zemědělců je zkrátka také to, že jich je málo, a že jim tak chybí faktor „ztotožnění“. Málokdo si dokáže představit, co zemědělství obnáší, když v něm nikdy nepracoval a argumentům zemědělců tak pravděpodobně nebude nakloněn.

Správný řečník by měl umět apelovat také na další pomyslný vrchol trojúhelníku, pathos, tedy city posluchače či čtenáře. V zemědělství se často mluví o tom, že zákazníkům je třeba vyprávět příběh, nikoli anonymního výrobku, ale konkrétního zemědělce, který vstává se slepicemi, je spjatý s přírodou a pro účely televizní tvorby se ještě nejlépe vyhrazuje proti ostatním „zlým“ zemědělcům. To jsou přeci ti, s nimiž se většina společnosti neztotožňuje. Proto dnes velká řada novinářů poptává k rozhovorům zemědělce, kteří přišli do vesnice z měst a návratem ke kořenům zachraňují přírodu a svět vůbec. Romantika jak z harlekýnky. Ve skutečnosti realita soukromého zemědělce není vždy úplně romantická, tedy alespoň já jsem se s pytlem brambor přes rameno, s 39,5 horečky, 30 schody ze sklepa, rozbitým pásovým přepravníkem a čekajícím zákazníkem, který za brambory až na pult, kde se jejich cena mávnutím kouzelného proutku zdvojnásobila, zaplatil astronomické 3 koruny za kilo, necítil úplně jak v románu. Možná by se to hodilo do nějakého moderního Jindřicha Šimona Baara, ale dneska to chce hlavně idylku. Lidi zkrátka chtějí motýle, sysle a živé hraboše kypřící půdu a ne vždy úplně přívětivou realitu. Zemědělec ať se jde třeba napást, kdo ho nutí pěstovat brambory, když může dělat tůně a chránit přírodu.

Posledním vrcholem argumentačního trojúhelníku je logos, tedy apel na rozum. Tam se jako zemědělci cítíme nejsilněji. Však se také říká „zdravý selský rozum“. Často se odvoláme na různé studie, na ekonomické ukazatele, jako jsou rostoucí náklady včetně pachtovného, mezd, stagnující výkupní ceny, na historické statistiky na rozdíl mezi pojmy a dojmy a tak dále. V dnešní době se nicméně zdá, že ochota naslouchat těmto argumentům je značně omezená. Proto také sociální média i tak zvaná stará média mnohem častěji apelují na city čtenářů, diváků a posluchačů. Krátké „šoty“, které jsou dnes lidi ochotni a schopni vstřebat, musejí být hlavně úderné a mířit na komoru, tedy tu srdeční. Fakta tak bývají mnohdy upozaďována, případně dezinterpretována špatně (podle úhlu pohledu vhodně) zvolenými ilustračními záběry, které mohou vyvolat zcela mylný dojem.

Alespoň takto na mě působila čtvrteční reportáž o uhynulých zajících, kde v pozadí běžely záběry zajíců ve vysokém stádiu rozkladu, což mohlo vyvolat dojem, že zemědělci ve velkém po poli rozsévají permanentně smrt. Faktem nicméně je, že první aplikace na základě výjimky mohla proběhnout nejdříve minulý týden a na omezené ploše. Dalším faktem zůstává, že laboratorní výsledky byly dosud neprůkazné a nejednoznačné. Vyjádření veterinární správy bylo v tomto ohledu nekonkluzivní a otravu zajíců připouštělo, nikoli definitivně potvrzovalo, nicméně závěry podání reportáže byly jasné.

Neinformovaný divák tak mohl nabýt dojmu, že nejde o ojedinělý případ, který je v současné době nutné došetřit (a v případě pochybení dotyčné potrestat), ale že se jedná o soustavnou praxi vůči životnímu prostředí neohleduplných zemědělců. Nyní už se dostáváme k druhé části nadpisu mého komentáře. Vzhledem k tomu, že dnešní způsob komunikace je daleko víc nakloněn pathosu a nikoli logu (genitiv slova logos) a ratiu, dochází k tomu, že není respektována presumpce neviny, naopak se velmi rychle přistupuje ke kolektivní vině namísto objektivní spravedlnosti. Spravedlnost má přitom býti slepá (bohyně spravedlnosti Justicie = odtud slovo justice se zobrazuje se zavázanýma očima) ne proto, že poslepu ukáže na viníka, ale právě proto, aby všem měřila stejně a nepodléhala předsudkům a pocitům, které tyto předsudky mohou vyvolávat. Spravedlnost by se totiž měla v první řadě řídit rozumem a na miskách vah vyvažovat pro a proti, klady i zápory, argumenty a protiargumenty. V okamžiku, kdy emoce převáží nad rozumem, nahradí spravedlnost soudce Lynč a to nikdy nepřinese nic dobrého.

Jan Doležal, tajemník AK ČR