Zpráva mimo jiné tvrdí, že zemědělství a lesnictví je odpovědné až za 23 % emisí skleníkových plynů ve světě a že kvůli živočišné výrobě dochází k odlesňování a desertifikaci půd. Podle zprávy navíc až 80 % půd ve světě slouží k výživě hospodářských zvířat a nikoli člověka, což autoři dokumentu považují za problém nejenom vzhledem k větší potřebě půd (čistě rostlinná strava by podle autorů zprávy potřebovala k výživě lidské populace menší množství půdy), ale také s ohledem na spotřebu vody a zatěžující produkci metanu. Doporučení IPCC? Omezit živočišnou výrobu.

Nejspíš si opět získám spoustu obdivovatelů, kteří mě možná nebudou tentokrát chtít „humánně“ otrávit, ale možná podojit nebo rovnou porazit na jatkách. Na tomto místě však musím říci, že jediné v čem má zpráva stoprocentní pravdu je, že zemědělská půda a lesy budou v boji proti klimatické změně zásadní. Pro půdu nicméně zůstávají zásadní statková hnojiva a tedy i živočišná výroba. Půda bez organické hmoty ze statkových hnojiv nejenom, že ztrácí život (edafon, drobní bezobratlí a jejich predátoři), ale také schopnost zadržovat vodu, což rozhodujícím způsobem ovlivňuje nejen lokální klima, ale ve výsledku (zemědělská půda jen v ČR pokrývá přes 54 % území, přičemž lesy pokrývají přes 30 %) také klima globální. K nárůstů průměrných teplot a k větším klimatickým extrémům dochází po celé planetě, nicméně Česká republika má jedno specifikum, které situaci ještě zhoršuje. Ne nejsou to velké lány ani řepka (půdní pokryv ozimů je naopak z hlediska boje proti změnám klimatu zásadní), ale jsou to umírající lesy.

Proč lesy umírají? Vraťme se na začátek devadesátých let, kdy se začaly objevovat první zprávy o kůrovcové kalamitě a kdy řada lesních hospodářů navrhovala okamžité řešení v podobě vykácení nemocných lesních porostů. Reakce? Hysterie ochránců přírody a mediální kampaň, která z lesáků s řetězovými pilami udělala málem krvelačné vrahy a z aktivistů připoutaných ke stromům zase hrdiny. Výsledek? Za pětadvacet let se kůrovec rozšířil takřka po celém území a dnešní kalamitní situace znamená faktickou devastaci lesů.

Problém ale není jen v lesích, holá krajina, ať už bez pokryvu lesy nebo polními plodinami znamená hnědou polopoušť, na kterou neprší, a která dále vysychá. Podívejme se do dnešního Řecka, antická literatura nejstaršího věku ho popisuje jako krásnou zelenou krajinu. Řekové však svoji domovinu odlesnili, aby mohli stavět lodě a vyrábět zbraně (metalurgie vyžaduje poměrně velké množství dřevěného uhlí). Dnešní Řecko tak na mnoha místech vypadá spíše jako nehostinná cizí planeta než rajská zahrada. Podobného vývoje se můžeme dočkat i zde. Co musíme dělat, abychom tomu zamezili? Obnovit lesy a starat se o půdu (včetně živočišné výroby) a pamatovat, že nejlépe se o lesy a půdu dokáží starat odborníci, kterým je třeba dát klid na práci a nikoli z nich v médiích a na sociálních sítích dělat vrahy a gaunery. Nebo se tu budeme všichni jen opalovat na naší polopoušti sežrané kůrovcem a hrabošem a jídlo si dovezeme ze zemí, které se k půdě, lesům a zvířatům chovají daleko hůře než my? Co oči nevidí, to srdce nebolí a hlavní je přece být dnes za hrdinu a až přijde „účet“ (v poslední době třeba podobě zdražování potravin) všechno hodit na místní zemědělce. Jak dlouho si to nechají líbit?

Jan Doležal, Agrární komora