- Agrární komora
- Agroweb
- Agris
- Asociace soukr. zemědělství
- Agronavigátor - ÚZEI
- Moravskoslezský kraj
- Min. zemědělství
- Min. pro místní rozvoj
- Min. životního prostředí
- Státní zem. interv. fond
- Český statistický úřad
- Sbírka zákonů
- Obchodní rejstřík
- Portál veřejné správy
- Vláda ČR
- Evropská unie
- Státní správa
- Poradci MZe
- Krajská informační střediska
- Infovenkov
- 5. listopad 2024:
Advent je zpět!
... více - 5. listopad 2024:
Seminář "Protierozní ochrana půdy v dotačních a legislativních podmínkách"
Regionální agrární komora Ostrav ... více - 24. říjen 2024:
Co dělat na pozemcích postižených záplavami?
Opatření, která můž ... více
Budeme jíst auta?
Tentokrát se týdenní komentář věnuje Evropské unii a dohodě mezi EU a zeměmi Mercosur.
Sám sebe nepovažuji za euroskeptika, i když jsem byl některými v minulosti takto označen, ale spíše za eurorealistu. Musím se přiznat, že kdysi jsem byl dokonce i zastáncem federalizace Evropské unie, nicméně nyní bych parafrázoval známý výrok Winstona Churchilla, který říkal, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičákem ve čtyřiceti, nemá rozum. Podobným procesem ohledně toho, jak moc by se měla Evropská unie stát jakýmisi superstátem, který bude mít podobnou sílu jako Spojené státy nebo Čína, a jak moc by měla svým obyvatelům zasahovat do života, jsem si prošel i já a určitě jsem v tom nebyl sám. Při vstupu do Evropské unie značná část české společnosti vnímala Evropskou unii jako garanta dalšího demokratického vývoje, volného obchodu a hospodářského růstu a vlády práva. Za více než patnáct let jsme zjistili, že pravidla, která platí v jeden okamžik a pro jeden stát, nemusí platit jindy pro stát druhý. Podobně se také základní myšlenka, která stála za podpisem Maastrichtské dohody v roce 1993, tedy rovné příležitosti na jednotném trhu, pomalu začíná v podání současných unijních institucí měnit na v ideologii rovného výsledku. Jak jinak si vysvětlit, že novou Evropskou komisi nezajímá v první řadě odbornost eurokomisařů, ale hlavně aby se počet eurokomisařů rovnal počtu eurokomisařek?
Neměly si původně členské státy určovat, kdo je bude v Evropské komisi zastupovat bez toho, aby jim někdo předem určoval, jaké pohlaví má daný zástupce mít, aby to na konci „vycházelo“? V jednom ze svých dřívějších komentářů jsem Evropskou unii přirovnal k autu, které nemá brzdy, ale ten, kdo je za volantem (nejčastěji Německo a Francie) je přesvědčen, že je třeba za každou cenu šlapat na plyn (pokračovat v integračním procesu). Dnes bych použil další přirovnání, Evropská unie by měla být strojem (např. právě tím automobilem), který se skládá z unikátních částí, které tvoří celek. Automobil potřebuje brzdy (Velká Británie) nebo třeba zpětná zrcátka (státy V4), aby nedošlo k velké nehodě, stejně jako potřebuje volant a motor (Francie a Německo), aby se vůbec někam dojelo. Federalismus, alespoň v současném pojetí je spíše nádoba, kam se s každým novým členským státem a především s každou novou reformou primárního práva a zdá se že i s každou novou stále progresivnější Komisí a Evropským parlamentem vlije nová tekutina, aby to nakonec ve výsledku nikomu nechutnalo a muselo se to celé vylít. Jako další přirovnání se nabízí Otesánek, který byl vytouženým dítětem svých rodičů, tak jako česká veřejnost toužila znovu stát se součástí Evropy, a ze kterého se stalo monstrum, které pozřelo všechny a všechno v dosahu, a které nakonec museli zabít.
A teď zpátky k autům. Pokud má Evropská unie fungovat jako dobře namazaný stroj, třeba právě jako automobil, nemůže některé své části zcela zanedbávat, nebo je přímo obětovat ve prospěch jiných. Takovým příkladem je podpis dohody mezi EU a státy Mercosur (Mercado Común del Sur, tedy organizace zakládající společný trh zemí Jižní Ameriky, kam patří Argentina, Bolívie, Brazílie, Uruguay, Paraguay, Venezuela). Proč by měla Evropská unie podpisem dohody obětovat zemědělství? Především výrobní standardy v zemích Jižní Ameriky a Evropské unie jsou na zcela jiné úrovni, ať už jde o péči o zvířata, půdu nebo ochranu přírodních zdrojů. Navíc v těchto zemích neplatí žádná omezení pro GMO či v Evropě zakázané přípravky na ochranu rostlin. To znamená, že zemědělci v Jižní Americe jsou schopni produkovat při výrazně nižších nákladech, než zemědělci v zemích Evropské unie.
Evropská unie si od podpisu dohody slibuje snazší přístup pro osobní automobily ze svých členských zemí na trhy zemí Jižní Ameriky, a to výměnou za snížení cel pro zemědělské komodity ze zemí skupiny Mercosur. Největší ústupky, co se týče snížení cel a navýšení celkových dovozových kvót pak byly učiněny pro hovězí maso, cukr a drůbež. Daleko více se bude dovážet také sója, případně obiloviny, což sníží evropskou výkupní cenu těchto komodit. Řada zemědělců tento tlak nejspíš neustojí a vzhledem ke klimatické změně a snižujícím se výnosům budou muset značně přehodnotit svůj podnikatelský model, propouštět zaměstnance, nebo dokonce zcela ukončit podnikatelskou činnost. Jak to dopadne na spotřebitele? Ten se může oprávněně ptát proč ze svých daní platí Společnou zemědělskou politiku a přitom konzumuje výrobky z Jižní Ameriky nebo konzumuje výrobky ze surovin, které dostaly bohatou dávku v Evropě zakázaných přípravků na ochranu rostlin o již dříve prokázané zdravotní nebezpečnosti některých dodávek masa z těchto zemí ani nemluvě. Evropská unie nicméně slibuje, že automobilky a jejich subdodavatelé na dohodě jednoznačně vydělají. Budeme jíst auta? Pro Otesánka by to asi nebyl problém, ten také snědl sedláka s koňmi i vozem.
Možná proto to Evropská unie, která se tak trochu sama stala Otesánkem, nevidí v ohrožení vlastní potravinové soběstačnosti a potravinové bezpečnosti problém. Problém bychom zde měli vidět ale především my, zemědělci, spotřebitelé, voliči. Dohodu totiž ještě musí ratifikovat národní parlamenty, bez záruk, že jihoamerická produkce bude splňovat stejné standardy, jako ta unijní to nesmíme dovolit.
Jan Doležal, tajemník AK ČR