Renata Šarjaková, 24. červen 2019
Komu patří příroda?
Pokaždé když hovoříme o tom, co přesně by měly podporovat zemědělské dotace, je jednou z prvních odpovědí - kromě cenově dostupných potravin pro spotřebitele a přijatelné životní úrovně samotných zemědělců a jejich zaměstnanců a venkova obecně, péče o krajinu a ochrana přírodních zdrojů.

 Někdy se, vzhledem k tomu, že se z pohledu společnosti jedná o zásadní témata, která přímo souvisejí se samotným přežitím, včetně dostatku pitné vody a potravin a kvalitou života obecně, mimo jiné se základní psychologickou potřebou člověka žít v přirozené, zdravé a živé krajině, hovoří o tak zvaných „veřejných statcích“. To ostatně dokazuje i přístup některých členských zemí k „vlastnictví krajiny“. Česká republika, stejně jako například některé severské země, Pobaltí, Rakousko nebo Švýcarko, uznává a ochraňuje tradiční právní institut veřejné přístupnosti krajiny. Ten umožňuje volný průchod přes veškeré pozemky v majetku státu, ale i soukromých osob, které nejsou z tohoto práva vyloučeny, pokud tím nezpůsobí újmu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv.

Na tomto místě bychom pravděpodobně mohli zabřednout do právní polemiky na téma, kdy dochází k újmě či zásahu do práv dalších osob, zda je například v pořádku pouštění draků či pobíhání s detektorem kovu na čerstvě založeném porostu a zda je možné domáhat se v odškodění v případě, že dostanu alergickou reakci na ovesné pluchy, či (alespoň podle Jana Tuny) přípravky na ochranu rostlin z pole, kam mám sice právo vstoupit, ale měl bych přitom respektovat vlastníkovo, či nájemcovo právo na užívání pozemku, tj. na vykonávání zemědělské činnosti včetně agrotechnických a agronomických zásahů. Tuto polemiku nicméně nechme na případném rozhodování nezávislého soudu, který vždy musí přihlédnout ke konkrétním okolnostem a především k míře zásahu práv jedince (ať už je to vlastník, uživatel nebo ten, kdo uplatňuje právo na volný průchod krajinou). Dnešní zamyšlení jsem chtěl vzhledem k současnému vytváření koalic v Evropském parlamentu věnovat trochu jinému tématu, i když v podstatě i tato polemika vychází ze stejného filozofického základu a tím je vztah společnosti a jedince a vztah jedince a společnosti k životnímu prostředí.

V dosavadním prvním kole vyjednávání o pozicích v Evropském parlamentu a dalších institucích Evropské unie (Evropské unie a Evropská Rada – nejvyšší diplomatický orgán, v jehož čele dnes stojí Donald Tusk, neplést s Radou Evropské unie ani s Radou Evropy) totiž vyjednávali zástupci čtyř politických frakcí, tedy Lidovců, Socialistů, Liberalistů (ALDE, nově Renew Europe - Obroda Evropy) a Zelených nejen o obsazení funkcí, ale také o budoucí koalici, která by společně měla řešit zásadní otázky týkající se budoucího vývoje Evropské unie, kam patří i problematika zemědělství. Především některé návrhy Zelených jsou jako obvykle značně revoluční a vzhledem k jedinci (vlastníkovi či uživateli), ale i spotřebiteli značně restriktivní. Na stole je třeba významné omezení živočišné výroby, které nejen že zdraží potraviny pro spotřebitele, ale také bude kontraproduktivní vzhledem k nutné adaptaci na klimatickou změnu, která vyžaduje více organické hmoty v půdě. Stejně iracionální je potom i striktní odmítnutí nových metod šlechtění, které by mohli zemědělcům rychle přinést nové odrůdy, které by se mohly se suchem lépe popasovat. Dalšími návrhy je obligátní striktní zastropování dotací pro podniky, které v České republice hospodářská zvířata chovají, a často mají díky tomu bohatší osevní postupy, nebo úplné omezení podpory citlivých komodit, které podle Zelených decimují zemědělce v rozvojových zemích. Z pohledu Zelených je to jednoduché, větší zemědělec rovná se špatný zemědělec. Časem si pak „přijdou“ i pro ty malé, kteří hospodaří konvenčním způsobem, tedy nejsou bio, a když nebudou dost efektivní, možná je za „odměnu“ znárodní, stejně jako to němečtí Zelení (ale nejen oni) chtějí udělat třeba s nevyužívanými byty. Zelení vyšli z voleb nabiti novým sebevědomím a ukazují, že přezdívka „melouni“, tedy navrch zelení, uvnitř rudí, byla zasloužená.

V každém případě nemusí návrhy k uzavření čtyřkoalice mezi Lidovci, Socialisty, Liberalisty a Zelenými dojít, tím spíš nemusí dojít k prosazení jejich návrhů, nicméně jedno je jisté, extrémní levice zkrátka velmi dobře využila populární téma ochrany přírody a životního prostředí a chce ho prosazovat po svém, silou, proti jedinci, který stojí v cestě blahu všech. Jak rychle se může utopická rovnostářská společnost, kde se všechno děje ve prospěch "vyššího dobra" proměnit v peklo násilné kolektivizace a pracovních táborů jsme v dvacátém století viděli již několikrát.

Mimo současnou koalici stojí euroskeptická opozice, tedy frakce ECR (Evropští konzervatisté a reformisté), kam patří mimo jiné například tuzemská ODS nebo polské Právo i spravedlnost (vzhledem k některým krokům polské vlády zajímavý mix) nebo ENF (Evropa národů a Svobody), kam vstoupila tuzemská SPD (Svoboda a přímá demokracie), a kam už před volbami patřilo například Národní shromáždění Marine le Pen. Problémem euroskeptické pravice, prozatímní opozice je nejen budoucí odchod Velké Británie, který ji poměrně značně oslabí (Faragova strana pro Brexit vyhrála v Británii volby do Evropského parlamentu), ale také dosavadní postoj „mainstreamových stran“ středových stran, které k jednacímu stolu raději pozvali zástupce krajní levice, která vidí v Evropské unii prostředek k prosazení svých cílů, kdežto pravice usiluje spíše o oslabení Bruselu a decentracilizaci rozhodovacích pravomocí o společném jednotném trhu.

Dalším problémem současné evropské pravice je, že si téma ochrany životního prostředí nechala levicí doslova vyrazit z rukou. Že pravici a vlastenectví nezáleží na přírodě je totiž zásadní omyl. Vzpomeňme třeba na tuzemské vlastenecké hnutí 19. století, které hrdost na to, kdo jsme, a kam jsme došli, dokazovalo i na tom, jak se dokážeme starat o přírodu (krajinu, lesy, půdu, vodu), kterou jsme zdědili po našich předcích. Vždyť právě českým vlastencům vděčíme za nejpropracovanější síť turistických stezek, za památeční stromy republiky, za parky pojmenované po českých velikánech, za umění, které krajinu oslavuje a dává dalším generacím možnost zamyslet se například nad tóny Vltavy či krásou Slovanské epopeje nad tím, jací lidé na tomto úžasném místě uprostřed Evropy žili a jak je zdejší divoká příroda (a někdy i historie) inspirovaly. Stejně jako Vltava vzlíná a sílí od nejmenších pramínků v majestátní řeku, která protéká nejkrásnějším městem na světě, na které můžeme být právem hrdí, tak musí pravice postavit svoji politiku ochrany životního prostředí, od nejmenších spolků na venkovech, od jedinců, kteří se budou DOBROVOLNĚ organizovat do spolků a společně vysazovat stromy, budovat a obnovovat remízky, krajinné prvky, tůně a rybníčky.  To všechno samozřejmě s respektem k ochraně práv uživatele a vlastníka, ideálně ve spolupráci s ním. Samotné zemědělce, kteří se do těchto spolků mohou zapojit, je pak třeba pozitivně motivovat, například systémem daňových úlev nebo výpomocí dobrovolníků či vhodným poradenstvím. Změna musí přijít ze spodu, na principech dobré praxe a výměny zkušeností, nikoli nuceně z pozici státu, jeho úkolem vždy bylo a mělo by být veřejný život usnadňovat, nikoli řídit. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku v nadpisu tohoto komentáře, příroda nepatří všem, nepatří jakési anonymní společnosti, patří společnosti, kterou tvoří za sebe a za ostatní odpovědní jedinci, nepatří ani Evropské unii, řízené anonymními byrokraty, patří občanům České republiky, kteří se demokraticky rozhodli, že se Česká republika dobrovolně k Evropské unii připojí. Ti samí občané pak ve volbách několikrát naznačili, že si přejí Evropskou unii, která bude patřit občanům, nikoli Evropskou unii, kde budou občané zemí bez vlastní suverenity patřit Evropské unii.

Jan Doležal, tajemník Agrární komory ČR


Hodnocení => průměr 096
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář