Renata Šarjaková, 18. červen 2019
Klimatická krize, nebo klimatické pokrytectví?
Co pamatuji, a přiznám se, že toho ještě nepamatuju tolik, probíhají médii apokalyptické vize o nevyhnutelném konci lidské civilizace tak, jak ji známe.

Ať už je to ozonová díra, která se hojně diskutovala na přelomu 80. a 90. let, globální oteplování a skleníkové plyny (primárně C02), které jako velké téma následovalo a kulminovalo někdy kolem roku 2000 v souvislosti s neúspěšnou kandidaturou Al Gora na funkci prezidenta Spojených států amerických nebo současná klimatická změna, která se nám začíná pomalu přetvářet v klimatickou krizi, která se přímo obrací proti zemědělství, kdy je metan produkovaný hospodářskými zvířaty označen za větší problém než jakékoli zplodiny produkované průmyslem nebo dopravou.

V souvislosti s nárůstem počtu veganů a lidí žijících jiným alternativním stylem života (existují například tací, kteří se živí výhradně odpadky ačkoli netrpí finanční nouzí), narůstá tlak na zemědělskou výrobu obecně, kdy environmentální aktivisté upozorňují na vysokou spotřebu vody v zemědělství, vykořisťování zvířat, nebo například na pauperizaci (ochuzování) třetího světa, který by měl podle nich vyrábět potraviny, zatímco bohatší státy by je měly od těch chudších kupovat. V Evropské unii se dnes nahlas hovoří například o tom, že finančně podporovat bychom měli pouze výrobu biopotravin, aby Evropská unie potraviny nevyvážela a nepřispívala tak k příjmové nerovnosti ve světě. Na druhé straně máme demografický vývoj ve světa, nárůst světové střední třídy, která nejen, že má vyšší nároky na množství potraviny, jejich kvalitu, ale také vyžaduje stravu „globalizovanou“ (chce se stravovat stejně jako lidé na „Západě“).

To znamená, že ti méně zdravotně uvědomělí si dají hamburger, hranolky a colu, naopak ti, kteří se chtějí stravovat zdravě, si dají avokádo, quinou (merlík čilský), kadeřavou kapustu a nápoj ze zeleného ječmene. Co s tím? Pokud odhlédneme od skutečnosti, že avokádu se na většině území Číny nebo Indie asi moc dařit nebude, zjistíme, že Čína může zemědělsky hospodařit asi jen na 12 % svého území. To není zrovna moc, stejně tak nebo ještě hůře je na tom pak velká část Afriky, Asie nebo Austrálie vzhledem k podílu plodné půdy a pouště na těchto kontinentech. Na druhou stranu tu máme další části země pod pokrývkou ledu, v močálech nebo jako další plochy nevyužitelné pro zemědělskou výrobu. Faktem tak zůstává, že zemědělsky lze momentálně využívat převážnou část severní a jižní Ameriky, Evropy, část jihovýchodní Asie, část Austrálie podél pobřeží a Nový Zéland. Většina těchto států přitom patří k rozvinutému světu, nebo tam pomalu směřuje. Máme právě tam, kde k tomu jsou vhodné podmínky, výrobu omezovat? Na rozpor mezi ideologií a realitou se snaží v poslední době upozorňovat stále více nezávislých novinářů, z klimatické krize se zkrátka začíná stávat celospolečenské téma, kterého si začínají všímat nejen ekologičtí aktivisté, ale vzhledem k tomu, že se ze zelené politiky začíná stávat mainstream, také zbytek společnosti včetně publicistů, kteří společenské dění sledují. Jedním z nich je například Ondřej Neff, vynikající spisovatel žánru sci-fi a také fejetonista, který ještě v 90. letech založil web „Neviditelný pes“. Jeho komentář můžete přečíst zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-kdyz-racio-stoji-v-koute-d2f-/p_zahranici.aspx?c=A190510_171326_p_zahranici_wag .

Jeho úvaha rozhodně stojí za přečtení a naráží na jisté pokrytectví, ve kterém si my jako západní svět často sypeme popel na hlavu, hledáme cesty, jakými omezovat náš současný způsob života s cílem alespoň částečně se vykoupit z našeho prvotního hříchu, tedy, že jsme se narodili v civilizaci natolik úspěšné, že všechny ty nepravosti jako je efektivní (někdy kritiky nazývané jako průmyslové) zemědělství uvedla v život. Zároveň si neuvědomujeme, že právě technologický pokrok, kterého západní civilizace dosáhla, zachránil po celém světě miliony životů, ať už to byla medicína, hygiena nebo právě dostatek potravin. Jak to souvisí s klimatickou změnou? Nyní máme dvě možnosti. Výrazně změnit způsob našeho život a donutit k tomu také zbytek světa, nebo využít našeho technologického náskoku a přijít s řešením. Zelená levice často hovoří o tom, že na zbytek světa čekat nemůžeme, že musíme jít příkladem a navíc bychom měli začít u sebe, protože jsme de facto klimatickou změnu způsobili. O tom, co zapříčiňuje změnu klimatu, přitom nemají jasno ani sami klimatologové. Existují zde dvě názorové skupiny, přičemž jedna se domnívá, že změna klimatu je antropogenní, to znamená, způsobuje ji, nebo k ní významně přispívá člověk, druhá skupina pak upozorňuje na cyklické střídání teplejších a chladnějších období v historii nejen lidstva před průmyslovou revolucí, ale planety jako takové před existencí lidstva. Pokud přijmeme skutečnost antropogenní změny klimatu, kde člověk působí jako spouštěč nebo katalyzátor tohoto procesu, je nutné si uvědomit, že zemědělství produkuje jen asi 10 % celkového objemu skleníkových plynů, nicméně dopady klimatické změny na zemědělství dopadají, vzhledem k závislosti na počasí velmi závažně. Pro nás zemědělce to znamená v zásadě dvě věci, snížení celkového objemu srážek a především změna jejich rozložení v čase. Jestliže jsme v historii dosahovali ročního úhrnu srážek na úrovni 750-800 milimetrů za rok, nyní se průměrně dostáváme jen k 500 milimetrům, v místech srážkových stínů pak ještě na nižší hodnoty. Ještě větším problémem je pak změna rozložení srážek v čase. Letošní rok tento fenomén poměrně dobře ilustruje, máme za sebou mimořádně suchý duben, kdy spadlo naprosté minimum srážek, na mnoha místech méně než 6 milimetrů, přičemž v květnu na většině území napršelo více než 100 milimetrů. Pro půdu, která nejprve v období sucha vyschne, a potom je během několika hodin, někdy i desítek minut spláchnuta tak velkým množstvím vody, je zadržení a udržení vláhy samozřejmě problém.

Často se hovoří o tom, že vysušování krajiny způsobují tak zvané velké lány (průměrná velikost zemědělského podniku v ČR je 133 hektarů, zatímco v EU je to 16 hektarů), v praxi je to spíše ale tak zvaná hnědá krajina, to znamená půda bez půdního pokryvu, případně vykácené lesy. Tyto plochy krajinu zahřívají a vysušují a na ně se je v souvislosti s bojem proti změnám klimatu nebo spíše při adaptaci na tuto změnu třeba zaměřit, to znamená na polích pěstovat meziplodiny a lesy postižené kůrovcovou kalamitou co nejdříve zalesnit. V obou případech to znamená z dlouhodobého hlediska vyrábět více, nikoli méně. Zároveň je třeba se přizpůsobit novým podmínkám, ideálně s využitím nejnovějších poznatků vědy a techniky. V tomto ohledu se často hovoří o genetické modifikaci, respektive novější metodě genetické manipulace, genové editaci, což je pokročilejší metoda zapínání a vypínání původních genů konkrétní rostliny, nikoli vnášení genů cizích, což byla v podstatě původní genetická manipulace. K oběma metodám, k té starší i k té novější se minimálně Evropská unie staví přinejmenším zdrženlivě až odmítavě. Otázkou zůstává, zda jsme v šlechtění konvenčních metod šlechtění nedosáhli momentálně jakéhosi pomyslného stropu, či jsme se mu alespoň výrazně nepřiblížili a rychlého pokroku tak v dohledné době nedosáhneme. Ve světě se momentálně mluví o tak zvaných „osiřelých“ plodinách, na které se v posledních desetiletích trochu pozapomnělo, ale právě proto mají vysoký šlechtitelský potenciál. V českých zemích byla třeba v minulosti velmi populární pohanka, pěstovalo se i více žita, což jsou dneska spíše okrajové plodiny. Zemědělci by tyto plodiny, pokud by dosahovaly dobrých výnosů, určitě pěstovali rádi, problémem je ale vždy jejich zpeněžení. Kdysi jsem četl studii, že žito vychází z pohledu dlouhodobé rentability jako nejvýhodnější a nejstabilnější. Bude tomu tak i v situaci, kdy se jeho osevní plochy zdvojnásobí a výnos zvýší o 50 %? Možnosti trhu jsou v tomto ohledu poměrně omezené, nehledě na to, že jsme jako ČR zemí s výrazným saldem agrárního zahraničního obchodu, to znamená, že se k nám více zboží doveze, než se odsud vyveze a zároveň jsme ve spoustě komodit ztratili soběstačnost. Zemědělci tak musí konkurovat levným dovozům a dvakrát si rozmyslí, zda jít do většího rizika. Případ brambor tuto situaci jasně ilustruje. Jestliže jsme v polovině devadesátých let a na přelomu milénia nedokázali pěstitele brambor dostatečně podpořit, nyní se nemůžeme divit, že v době, kdy brambory nevyrostou v Německu a ve Francii, stojí v našich obchodech 30 korun za kilo.

A tady právě narážíme na ono klimatické pokrytectví, pokud přestaneme produkovat potraviny v rozvinutém světa, kde k tomu máme nejlepší předpoklady, jako je úrodná půda, vývoj a výzkum, technologické a technické vybavení, způsobíme obrovský nárůst cen potravin ve třetím světě, který jednak nemá potraviny kde pěstovat, ale hlavně je v současnosti neumí pěstovat efektivně. Pokrytectví tedy spočívá v přesvědčení, že omezením výroby na Západě pomůžeme chudým obyvatelům třetího světa. Kde jinde se ještě nachází pokrytectví? Na názor pana Neffa se v různých facebookových diskuzích, ale i v diskuzi přímo pod článkem objevily reakce, kde se diskutéři ohánějí liberalismem a demokracií vyspělé euroatlantické civilizace, která musí jít příkladem zbytku světa. Zajímavé tedy je, že „jejich řešení“ spočívá ve větší kontrole společnosti nejen v tom, co smíme nebo nesmíme jíst, v tom jakým autem smíme nebo nesmíme jezdit, ale hlavně v tom, co si smíme a nesmíme myslet a říkat. Proto prosím, abyste nejen názor pana Neffa, ale i moje zamyšlení, pokud tedy se mnou souhlasíte, sdíleli.

Jan Doležal, tajemník AK ČR


Hodnocení => průměr 102
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář