Nejdříve si dovolím kratší (nebo spíše delší) historický exkurz. Tento týden jsme kromě 74. výročí konce 2. světové války oslavili také Den Evropy. Obě události spolu přitom poměrně úzce souvisejí nejen svojí blízkostí v kalendáři. Den Evropy totiž připadá na 9. květen (některé země Evropy v tento den slaví tzv. Den vítězství) a připomíná události nikoli roku 1945, ale 1950, kdy tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí (až paradoxně nebo snad příznačně s německým jménem) Robert Schuman představil svoji myšlenku mírové spolupráce v rámci poválečné Evropy. Pět let po druhé světové válce a půl roku po vzniku Německé demokratické republiky (DDR) a definitivním rozdělení Německa na dvě více či méně suverénní části, představoval Schumanův plán nejen způsob, jak zajistit, že průmyslové západní Německo bude po ztrátě agrárního východu mít dostatek potravin, ale také, že se nebude opakovat „Versaillský scénář“, ke kterému došlo po první světové válce. Do první světové války se sice Německo zapojilo poměrně ochotně, nicméně s téměř výhradní vinou a především trestem, kterou Německu přisoudila mírová Versaillská smlouva, jež jednu z největších velmocí kontinentu značně ponížila, se velká většina německé společnosti nedokázala smířit. V kombinaci se sociálními bouřemi vyvolanými mimo jiné velkou hospodářskou krizí na konci let dvacátých a poměrně slabými institucemi Výmarské republiky, která nahradila původní císařství, byla budoucí nadvláda jedné strany v čele s Adolfem Hitlerem a příprava pomsty za Versailles otázkou času.

Nicméně zpět k muži, po kterém se dnes v Bruselu jmenuje centrální náměstí se všemi nejdůležitějšími institucemi Evropské unie, Robertu Schumanovi. Ve snaze, aby se zastavil kolotoč válek mezi Francií a Německem (znalci historie si vzpomenou třeba již na Prusko-Francouzskou válku z roku 1870, kde Francie utrpěla rychlou a drtivou porážku, zákopovou přetahovanou z let 1914-1918 a opět poměrně jasnou porážku Francie v roce 1940) přišel Schuman s myšlenkou svěřit správu nad těžbou uhlí a oceli, dvěma významnými surovinami pro válečný průmysl pod nadnárodní orgány. Tak v roce 1951 vzniká podpisem Pařížské smlouvy za účasti šesti zemí (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) Evropské společenství uhlí a oceli a tak zvaný Vysoký úřad pro uhlí a ocel, ke které se v roce 1957 připojují podpisem Římských smluv Komise pro Evropské hospodářské společenství (EHS) a Komise pro Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). V roce 1965 pak dochází ke sloučení exekutiv těchto orgánů do jedné Komise a jedné Rady (kde dochází ke sloučení úřadů, nicméně dále existují sektorové Rady jednotlivých rezortů). Tyto instituce pak vykonávaly nad jednotným trhem, který se postupně dotýkal stále většího počtu oblastí, moc zákonodárnou, výkonnou i soudní (prostřednictvím rozsudků Soudního dvoru, který mimo jiné určit princip přímého účinku a nadřazenosti unijního práva).

A kde máme Evropský parlament? Jeho předchůdce, parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoci tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství.

Shromáždění bylo v té době tvořeno ještě zástupci národních parlamentů, od roku 1979 pak byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nové pravomoci pak Evropský parlament dostával v rámci každé následující institucionální reformy, ať už to bylo s podpisem Maastrichtské smlouvy (1993), Smlouvy z Nice (2000) nebo naposledy s podpisem Lisabonské smlouvy (2009).

Cílem bylo odstranění tak zvaného demokratického deficitu, tedy situace, kdy se s rozšiřujícími pravomoci často rozhodovalo o životě obyvatel evropského kontinentu, nicméně bez účasti jimi volených zástupců. Před Lisabonem totiž o většině legislativních aktů rozhodovali výhradně buď nevolení byrokraté (Evropská komise) nebo zástupci vyslaní jednotlivými členskými státy (Rada EU).

Pro odstranění demokratického deficitu jsou data 1979 a 2009 zásadní. Od roku 1979 totiž mají občané možnost volit europoslance přímo (v České republice logicky až se vstupem do EU v roce 2004) a od Lisabonské smlouvy má navíc Evropský parlament značně posílené pravomoci v rámci tak zvaného legislativního procesu „spolurozhodování“. To znamená, že každý akt sekundární legislativy musí projít europarlamentem.

Tuto skutečnost si bohužel velká řada voličů neuvědomuje a z voleb do Evropského parlamentu jsou (jak je nazývají politologové) volby druhého řádu. Tyto volby se tak obvykle odehrávají bez valného zájmu voličů (u nás naposledy 18 %) a voliči se často neorientují ani ve jménech, která kandidují, ani v tom, co vlastně Evropský parlament dělá.

Často slýchám, že 21 českých europoslankyň europoslanců  z celkových 751 asi velkou díru do světa neudělá. To může být sice pravda. Nicméně toto platí, jen pokud zůstanou pasivní a budou si do parlamentu chodit jenom takříkajíc „odpíchnout“. Aktivní poslanci, kteří si najdou svoje téma, získají spojence ve vlastní frakci i mimo ni, mohou na druhou stranu odvést opravdu velký kus práce, už jenom proto, že někteří se v tom zlými jazyky nazývaném „cirkuse na kolečkách“ pendlujícím mezi Bruselem a Štrasburkem opravdu jenom vezou.

K tomu, abychom skutečně dosáhli lepší Evropské unie, vůči které se nebude většina kandidátů v rámci kampaně vymezovat, a která hlavně bude sloužit občanům Evropské unie bez rozdílu, zda se narodili v Berlíně, Paříži, Praze nebo Brně, nesmíme ale zůstat pasivní ani my jako voliči. Pokud budeme stejně jako někteří europoslanci absentovat, nemůžeme lepší Evropy nikdy dosáhnout. Proto je důležité, abychom těm, o kterých víme, že nás budou v Bruselu dobře reprezentovat, a že dokáží „vystoupit z davu“ a převážit misky vah v náš prospěch, dali svůj hlas. Učinit to můžeme již za dva týdny v pátek 24. května nebo o den později v sobotu 25. Jestliže Schumanův plán vznikl pro to, aby se historie neopakovala, měli bychom si i my pamatovat, že „o nás bez nás“ se již nesmí opakovat.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR