Greenfield se zabývá mimo jiné Alzheimerovou nemocí a jejími projevy na mozkové tkáni, ale také vlivem technologie na lidské chování a mozek. Podle Greenfield dochází kvůli naší závislosti na moderních technologiích, které zásadně změnily náš způsob život ke změně myšlení, kterou Greenfield s jistou mírou nadsázky přirovnává, co se týče závažnosti a vlivu na lidskou společnost ke změně klimatu. Technologie podle ní již není jenom pomocníkem, ale vytváří jakési virtuální světy, které přispívají k stále se snižující frekvenci lidské interakce ve světě reálném.

Člověk má přitom přirozenou potřebu komunikovat s ostatními příslušníky svého druhu a vytvářet s nimi sociální vazby. Zároveň však podle Greenfieldové vyrůstá generace, která si neosvojila návyky pro vytváření sociálních vazeb v reálném světě a spoléhá se tak z větší míry na virtuální komunikaci pomocí technologie. Sociální sítě by měli uživatelům komunikaci v ideálním případě usnadňovat, co když ale přestaly i v souvislosti s proměnou našeho myšlení být naším pomocníkem, ale staly se naším pánem? Co když nás ve skutečnosti nespojují, ale vedou naopak k větší rozštěpenosti společnosti?

Zkusme se touto optikou podívat na stále ještě nejpopulárnější sociální síť Facebook. V počátku byla tato platforma zdarma a zcela bez reklam. Zprávy se uživatelům zobrazovaly chronologicky, tedy od nejnovějších po nejstarší. V okamžiku, kdy Facebook začaly využívat miliardy lidí, nastala správná příležitost pro jeho monetizaci, zjednodušeně řečeno jeho tvůrci hledali způsob, jak na této platformě vydělat. Odpovědí byl tak zvaný News feed, který nahradil původní zeď. News feed nezobrazuje aktualizace ostatních uživatelů nebo stránek chronologicky, ale „přizpůsobuje obsah preferencím uživatele“. Kdo tyto preference určuje? Zadavatelé reklamy. Ti si platí za reklamu, která cílí nejen na přesnou demografickou skupinu s ohledem na její vzdělání a věk (všichni jsme přeci pečlivě vyplnili narozeniny, aby nám náhodou naši přátelé nezapomněli popřát a naše nejvyšší dosažené vzdělání, aby všichni viděli, že se baví s někým, kdo má za sebou vysokoškolský titul, nebo tak zvanou školu života), ale také na lidi s určitými zájmy a názory. Vzhledem k tomu, že se většina uživatelů z Facebooku neodhlašuje, když brouzdají po webu, zná Facebook jejich zájmy a názory velmi dobře. Hledáte na webu sportovní výsledky a blíží se MS v hokeji, co takhle velkou plochou televizi od zeleného mimozemšťana? Blíží se vám třicítka a v rodině máte dědičnou alopecii, co takhle „sajrajt“ proti vypadání vlasů? Reklama ale vždy nemusí cílit jen na konzumerismus, reklama Vás může nalákat i k tomu, abyste se stal fanouškem určitého politika, jehož vize souzní podle algoritmů s Vaším viděním světa. Nejznámějším příkladem jsou poslední americké prezidentské volby. Jste příslušník dělnické třídy a o práci jste přišel, protože opálený José, co neumí ani pořádně anglicky, byl ochoten pracovat za nižší mzdu? Tak to byste měl volit Donalda Trumpa, který postaví zeď a Josého pošle i se sombrerem zpátky do Mexika.

Omezení skutečné mezilidské interakce „tváří v tvář“ a nasměrování lidí tam, kde jsou jenom lidé se stejnými názory může mít však poměrně závažné důsledky. Postupně totiž dochází k utvrzování jedinců ve svém často mylném přesvědčení a tím i k jejich radikalizaci a štěpení společnosti na různé názorové tábory.

Psychologové někdy tento efekt nazývají „Komnata ozvěn“ (Echo Chamber). K němu dochází ve chvíli, kdy je skupině lidí se stejným smýšlením a náhledem na svět prezentován názor nebo argument (často i názor zcela mylný), který se v takovémto podhoubí neustálým opakováním zesiluje (vrací se jako ozvěna). Lidé mají nejenom vzhledem k evoluci přirozenou tendenci patřit k určitému kmeni (táboru), ale také jsou od svých druhů rádi oceňováni. K tomu na Facebooku slouží tak zvané „lajky“. Záměrně používám český zlidovělý přepis, což ukazuje na kolik tento fenomén vstoupil do našich denních životů. Každý taktový „lajk“ pak vede k uvolnění dopaminu (hormonu štěstí) v našem mozku. Tento mechanismus původně sloužil k zvýšení kooperace mezi lidmi a k potlačení asociálního chování. Pokud se chováme v souladu s potřebou skupiny, jsme za to „chemicky“ odměněni naším vlastním mozkem, zkrátka z toho máme správný pocit. Co když ale naše skupina není klasickou společností s různorodými názory, ale předem vytvořenou skupinou lidí se stejným pohledem na svět? Pak vzniká tak zvaná sociální bublina. Na základě právě tohoto principu v rámci společnosti momentálně bují různé konspirační teorie a dezinformace. Jejich šiřitelé se zkrátka baví primárně s lidmi, kteří jsou vůči dezinformacím stejně náchylní jako oni. Proto mají na Facebooku obrovskou podporu třeba i stránky, které prosazují teorii, že Země je placatá.

K šíření mýtů a bludů pak výrazně pomáhá i tak zvaný Dunning-Krugerův efekt. Dunning-Krugerův efekt je typ kognitivního zkreslení, který v roce 1999 objevili američtí sociální psychologové David Dunning a Justin Kruger. Základním principem tohoto efektu je skutečnost, že lidí s nízkou úrovní schopností, či znalostí v určité oblasti, své schopnosti a znalosti značně přeceňují, naopak lidé s nadprůměrnou odborností jsou v tomto ohledu přehnaně skromní. Typickým příkladem je výrok antického filozofa Sokrata (469-399 př. n. l.), který přes to, nebo možná právě pro to, že patřil mezi největší vzdělance své doby, zjistil, že člověk nemůže vědět všechno, a čím moudřejší je, tím více si to uvědomuje. Zlí jazykové tvrdí, že Sokrata k závěru, že vlastně nic neví, přivedla jeho žena Xantippa, která byla o čtyřicet let mladší a proslulá nezkrotným temperamentem a hádavostí. Já bych se nicméně raději přidržel tradiční interpretace Sokratova výroku.

Dunning a Kruger svůj výzkum prováděli na testech znalostí, se kterými nejprve seznámili pokusnou skupinu a požádali zúčastněné o to, aby ještě před testem odhadli svůj výsledek. Výzkum odhalil, že ti, kteří v testu dopadli podprůměrně, svůj očekávaný výsledek značně nadhodnotili, nadprůměrní zase značně podhodnotili. Nakonec Dunning a Kruger před tím, než jedinci odhalili jeho výsledek, ukázali výsledky ostatních a znovu testovaného požádali, aby odhadl svůj dosažený výkon. Ukázalo se, že podprůměrní stále výrazně přeceňovali svoje schopnosti, zatímco nadprůměrní naopak svůj odhad lehce upravili blíže skutečnosti, nicméně stále nepřesně. Z toho vyplývá, že lidé s nízkými schopnostmi a kompetencemi mají o sobě vysoké mínění, které se nezmění ani při přímé konfrontaci s populačním průměrem, naopak lidé s větším penzem znalostí se zdráhají svoje schopnosti přeceňovat a zdrženliví zůstávají (částečně v zavilosti na výchově a kultuře, ze které pocházejí) i v okamžiku, kdy mají k dispozici bližší obrázek o schopnostech ostatních.

Co z toho vyplývá? Ve zkratce, choďme s očima otevřenýma a ušima, která jsou ochotna naslouchat. Buďme otevřeni dialogu i s těmi, kteří s námi nesouhlasí a nesdílejí naše vidění světa, protože technologie, které naše oči a uši ať v dobré, či zlé vůli zavírají, jsou sice dobrým sluhou, ale zlým pánem.

Jeden příklad za všechny jsou internetové diskuze o zemědělství a zvlášť na téma řepky. Řepka, alespoň ta s malým „ř“ (a vzhledem k nedávnému nepodmíněnému rozsudku ani Řepka) zkrátka nemá na růžích ustláno, zvláště když kvete a najednou ji lidé na polích vidí všude (i když ve skutečnosti pokrývá jen nějakých 13 % orné půdy).

Bezpochyby existuje řada odborníků, kteří by byli schopni proti dezinformacím ohledně řepky argumentovat nebo je uvést do širšího kontextu. Z mnoha důvodů (třeba i z těch, které jsem pospal výše) nikdy neproniknou přes tvrdou slupkou sociálních bublin, ve kterých se podobné nepravdivé „skutečnosti“ vytvářejí. Dobře totiž vědí, že svět není černobílý, a že vše má svoje pro a proti, a že nic není na první pohled tak jednoduché, jak se některým lidem zdá. Dobře také vědí, že určité procento populace si prostě bude myslet (nebo dle svého vidění světa vědět), že Země je placatá nebo že řepka je žlutá smrt. Co s tím? Pro začátek bychom se měli vymanit z jha sociálních sítí a přestat se nechat krmit „informacemi“ (ne nadarmo se tomu říká news feed) a místo toho používat vlastní hlavu (třeba jen k tomu, abychom zjistili, že nemáme patent na rozum), vyjít ven a zjistit, že svět není ani černobílý, ani žlutý.

Jan Doležal, tajemník AK ČR