Renata Šarjaková, 21. březen 2019
Bůh je mrtev, ať žije Bůh
Nejenom v souvislosti s teroristickými útoky, které se na přední stránky novin, úvodní strany zpravodajských webů nebo mezi první minuty televizních zpravodajství dostávají čím dál častěji, se s rostoucí intenzitou ve veřejné diskuzi objevuje také téma „náboženství“.

To totiž (alespoň v jeho extrémní interpretaci) mnohdy stojí za radikalizací pachatelů těchto hrůzných činů. Většina politických komentátorů se přitom odmítá hlouběji zabývat vazbou mezi náboženstvím útočníka a jeho činem. Na vědomé úrovni to může být způsobeno značnou politickou „třaskavostí“ tématu případně výběrem umírněnějších hostů do televizních diskuzí. Podvědomě se o náboženství jako hlavním hybateli našeho konání nebavíme jednoduše pro to, že pro člověka, který prošel moderním sekulárním vzdělávacím systémem, skutečně není náboženství v životě určující silou. Dvojnásob to pak platí pro Českou republiku, kde asi jen 29 % obyvatelstva věří v Boha. Jen pro porovnání, v dalších zemích bývalého východního bloku, kde také v historii docházelo k potlačování náboženství, jsou tato čísla mnohem vyšší, např. v sousedním Polsku v Boha věří 86 %, podobně je to na Slovensku (87 %), v Bělorusku (84 %), v Chorvatsku (87 %) nebo v Rumunsku (95 %.) V České republice se přitom podíl lidí bez vyznání pohybuje kolem 70 %, což z nás v tomto ohledu činí „šampiony“ nejenom v Evropě, ale prakticky v rámci celého světa.

Důvodů je celá řada, ať už je to dlouhá historie pokusů reformace církve, která v českých zemích započala a zakořenila ještě dříve než v řadě západních zemích, násilná katolizace v rámci habsburské monarchie, výsledek sekularizace vzdělání (východní část Německa vzhledem k dědictví socialismu a pruského školství vykazuje podobné hodnoty jako ČR) nebo dědictví komunismu a určitá nedůvěra v instituce. Především u posledního bodu je potřeba se krátce zastavit. Zatímco většina respondentů se jen velmi těžko identifikuje s konkrétní církví, určitou víru v transcendentno, tedy něco nemateriálního, co přesahuje smyslovou skutečnost a člověka samotného, v průzkumech přiznává většina dospělých obyvatel České republiky. Proč tomu tak je, je nabíledni. Věřit v „něco“ je přirozenou potřeba člověka. U někoho je to nesmrtelná duše, u někoho je to osud, u dalšího to může být vyšší spravedlnost (boží mlýny).


Jedna z teorií, která se snažila potřebu v „něco“ věřit vysvětlit vědecky, stojí na předpokladu nutnosti lidského mozku na jedné straně vysvětlit (zdánlivě) nevysvětlitelné, což pro první civilizace mohly být některé přírodní jevy (odtud slovanský bůh hromu Perun či germánský Thor) a na druhé straně smířit se s vlastní smrtelností. V okamžiku, kdy si totiž člověk začal uvědomovat vlastní já a vlastní smrtelnost v hlubším než pudovém smyslu, musel se mozek nějakým způsobem s touto skutečností vypořádat. Při experimentu, který identifikoval část mozku odpovědnou za spirituálno a následně tuto oblast stimuloval elektromagnetickými výboji, se tak většině účastníků dostalo pocitu sounáležitosti s něčím, co je samotné přesahuje, a v některých případech dokonce náboženských vizí.


Na druhou je ten samý člověk konfrontován s technologickými poznatky, jenž přírodní zákony, které jsme si dříve nedokázali vysvětlit, do značné míry osvětlují. S vědomím vlastní smrtelnosti se pak většina lidí vypořádává individuálně, snahou zanechat stopu v dějinách a s tím související pracovitostí nebo až workoholismem a orientací na materiálno jako smyslu života na jedné straně, nihilismem a rezignací na hodnoty a někdy i život samotný na straně druhé. Německá filozofická škola 19. století s čele Friedrichem Nietschem se tímto paradoxem mezi vrozenou potřebou existence a hledání Boha a jeho „nepotřebností“ zabývala již více než před 150 lety, přičemž nejznámější Nietscheho zjištění „Bůh je mrtev“ bývá často vytrháváno z kontextu. Nietsche totiž primárně netvrdí, že moderní věda vyvrací existenci Boha, a tudíž je třeba odvrátit se od veškerých morálních hodnot, které Bůh představuje, ale naopak kritizuje historickou roli církve jako instituce, která se k náboženství stavěla kolektivisticky a z pozice moci. Závěrem jeho zjištění je tak potřeba hodnot na úrovni jedince, tedy individualismus hodnot, jehož alternativou je absence hodnot na straně jedné, která by znamenala chaos, nebo totalitní společnost, která by „neexistujícího“ Boha nahrazovala, na straně druhé.


Po skutečně obšírném úvodu nyní již k hlavní myšlence dnešní „eseje“. Boha v dnešní společnosti nenahrazuje jen nepojmenované duchovno (jak se někdy říká „víra v něco“), konzumerismus (materialismus), ale také z velké části environmentalismus, který je právě odpovědí na nihilismus a materialismus. Původně pozitivní myšlenka, která stála na počátku zvýšené pozornosti jedince k ochraně přírody, se dnes začíná stávat kolektivistickou ideologií s rysy, jež nemají daleko k fundamentálnímu náboženství. Ty totiž také obvykle mívají „apokalyptickou vizi“ konce světa, (přičemž konec světa podle environmentalistů má přijít již v roce 2030), trestají bezvěrce a nepřátele víry a bezvýhradně kontrolují osobní život jedince.


Minulý týden jsme se podobné „náboženské“ manifestace dočkali i v ulicích některých měst, kde se „protestovalo za klima“. Nehledě na to, že mi samotná myšlenka protestu za klima připadá podobně zcestná jako dřívější „boj za mír“, protože asi jen těžko lze protestovat proti něčemu, co je, ať už člověkem způsobenou, nebo „přirozenou“ realitou, nelze se zbavit dojmu, že to možná „protestující“ vzali od špatného konce. Ochrana životního prostředí by totiž měla být v první řadě otázkou osobní zodpovědnosti a založena na individualismu, nikoli na kolektivismu a „totalitním“ určování státu co je dobré a co není, nebo ukazování prstem na toho, kdo to způsobil. Momentálně jsou to z nějakého důvodu zemědělci, ačkoli dělají jen to, kam je vývoj společnosti dostal. Hledají způsob jak uživit rostoucí populaci, která zároveň nemá zájem v zemědělství pracovat. Velkou roli samozřejmě hraje edukace, ale mnohem důležitější je pak chování každého jedince, tedy spotřebitele. Není paradoxní na jedné straně kupovat ovoce a zeleninu mimo sezonu z druhého konce světa? Není paradoxní v honbě za „vykoupením“ z hříchu konzumerismu požadovat alternativy, které se do ČR musejí s velkou uhlíkovou stopou dovážet přes půl planety a k jejich produkci je za potřebí obrovské množství vody? Není paradoxní ročně vyhodit 80 kilogramů potravin na jednu osobu, když podle stejné doktríny výroba a přeprava potravin urychluje příchod „konce světa“? Není paradoxní, že ti samí lidé valnou většinou odmítají geneticky modifikované potraviny, které by dokázaly ekologickou stopu zemědělství výrazně snížit? Ten kdo je bez viny, ať hodí kamenem, v tomto případě spíše PET lahví.


Řadu podobných paradoxů pak lze vypozorovat i u fundamentálních sekt hlavních náboženství. Na vše totiž existuje dogmatická odpověď, která má ukončit diskuzi. Tak nějak to alespoň funguje u náboženství, které se momentálně nejčastěji skloňuje v souvislosti s terorismem. Na druhou stranu můžeme bez problémů diskutovat o a kritizovat křesťanství, kde již proběhla určitá míra sebereflexe. Stejně bychom měli postupovat i v případě environmentalismu, to znamená diskutovat o tom, co pozitivního nám může přinést (třeba rozšířit mezi veřejnost jakési ekodesatero a motivovat jedince k zodpovědnému chování), ale na druhou stranu striktně odmítnout dogmata, apokalyptické vize, inkvizici a další extrémistické projevy tohoto novodobého náboženství. Jenom v takovém případě může původně pozitivní a racionální myšlenka ochrany přírody mít skutečný reálný dopad bez toho aniž by vedla buď k omezení svobody jednotlivce nebo k profitování určitých skupin na něčí dobré vůli nebo černém svědomí. Zatímco v historii církev bohatla na odpustcích, nyní to samé s ekologickými daněmi a poplatky dělá alespoň částečně ekologická lobby, přičemž používá „věřící“ demonstranty jako beranidlo. V historii přišla kritika odpustků a pokrytectví církve právě z českých zemí. Nebylo by dobré, kdyby se (tedy kromě toho upalování kritiků) v tomto historie opakovala?


Jan Doležal, Agrární komora ČR


Hodnocení 1 | 2 | 3 | 4 | 5 => průměr 107
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář