Pojďme se tedy na ona čísla podívat podrobněji, respektive ze dvou pohledů. Začněme tak jako obvykle, tedy tím, že budeme „držet úhel“, v podstatě se budeme omlouvat za svůj úspěch a hledat protipól zjednodušujícím titulkům mainstreamových médii. Zkrátka se necháme stavět tam, kde nás ostatní (ne)chtějí vidět. Tak tedy za prvé je potřeba číslo co nejvíce umenšit, třeba tím, že ho dáme do kontextu delší časové řady. Když totiž srovnáme loňský výsledek a výsledek letošní, zjistíme, že zisk zemědělství meziročně klesl o pětinu. Takže je to vlastně méně než loni, což čtenáře určitě potěší. Po té můžeme vysvětlit, proč je to méně. Na propadu hospodářského výsledku sektoru zemědělství se totiž nejvíce podepsalo loňské sucho (tady asi moc neuspějeme, protože si velká část populace mylně myslí, že zemědělci sucho způsobili) a narůstající náklady způsobené nárůstem mezd a pachtovného (příjmy, kterou jdou domácnostem, loni dohromady téměř 38 miliard). Propad na straně příjmů můžeme ještě trochu dobarvit dalšími detaily,  třeba, že vloni se rostlinná výroba včetně produkce krmiva  propadla v přepočtu na hodnotu zemědělské produkce o několik miliard korun (ve stálých cenách asi 2,8 miliardy korun). Pro pozornější a vytrvalejší čtenáře můžeme ještě dodat, že obilovin bylo sklizeno přibližně o půl milionu tun méně, podobně poklesly hektarové výnosy a hodnoty produkce u luskovin, cukrové řepy (cukr dosáhl na trzích dlouhodobého minima) nebo třeba brambor. Se ztrátou produkce a vyššími výdaji se museli vypořádat také chovatelé hospodářských zvířat, pro které na domácím trhu chybělo zhruba 750 tisíc tun sena. To v době akutního nedostatku dosáhlo „hyperinflace“ a došlo ke zdražení tohoto artiklu o několik stovek procent.

Pro ještě pozornější čtenáře je možné uvést některé skryté problémy. Sektor je totiž sice v „černých číslech“ a 16,5 miliard je přece docela velká hromada peněz. Na druhou stranu faktem zůstává závislost na vývozu primárních surovin (především obilovin a částečně také čerstvého mléka, jen tyto dvě vývozní položky , tedy 2,5 milionu tun obilovin a miliarda litrů mléka, dohromady tvoří přibližně oněch 16,5 miliardy) a na dotačních podporách, které dosahují přibližně stejné hodnoty jako náklady na mzdy a pachtovné, a bez nichž by se sektor dostal do hluboké ztráty. Nesmíme přitom zapomínat, že část dotačních podpor dostávají zemědělci také za „nezobchodovatelné“ nebo spíše sekundárně zobchodavatelné veřejné statky jako je lepší péče o životní prostředí a chovaná zvířata. Nároky společnosti v těchto ohledech se přitom neustále zvyšují, nicméně spotřebitel se stále při nákupu rozhoduje především podle ceny. To je ovšem celkem pochopitelné s ohledem na skutečnost, že na základní potraviny utratí tuzemský spotřebitel 19 % čistého výdělku, což není rozhodně málo. Dalších 20 % výdělku pak tuzemský spotřebitel průměrně (v přepočtu na osobu) utratí za vodné, stočné, elektřinu, plyn a teplou vodu – dvacetkrát více než před 25 lety.

Velmi často se pak na naši obhajobu využívá srovnání s výdělky některých bankovních domů v České republice. Jenom Česká spořitelna totiž například v roce 2017 zaznamenala čistý konsolidovaný zisk v hodnotě 14,6 miliard, přičemž rozhodně není jediným bankovním domem na trhu. Můžeme tedy použít argument, zda je opravdu je 16, 5 miliardy zisku v zemědělství tolik, pokud si uvědomíme, že se na tomto výsledku podílí daleko větší množství subjektů, než je tomu v případě bankovního sektoru? Velké peníze se točí také v IT, automobilovém průmyslu, cestovním ruchu, právních nebo dalších službách. Omlouvá se některé z těchto odvětví za svůj úspěch?

Když se na věc podíváme z toho druhého pohledu a přestaneme „držet úhel“, můžeme si na rovinu říci, že se nemáme stydět za výši zisku, ale spíše si položit známou Cimrmanovskou otázku: A není to málo, Antone Pavloviči? Není těch 16,5 miliardy méně, než čehož jsou schopni dosáhnout naši sousedé? Proč mají lepší hospodářské výsledky všichni kromě sousedního Slovenska? Je chyba v nižší míře veřejné podpory, velké administrativní zátěži, která od veřejné podpory některé subjekty odrazuje, ve vysokých cenách půdy, v nízkých odbytových cenách? Neměli bychom se napříště ptát, proč nemá zemědělský účet dlouhodobě stoupající tendenci, ať už v nominální hodnotě nebo ve stálých cenách? Úspěch podnikatelského sektoru přeci znamená úspěch celého hospodářství a rozhodně bychom ho neměli brát jako negativní věc. Pokud budeme i nadále „držet úhel“ nebudeme se moci divit nezájmu mladší generace o práci v zemědělství, ani celkovému nazírání společnosti na náš obor. Musíme se naučit sami za sebe postavit, včetně schopnosti postavit se za vlastní úspěchy. Asi těžko totiž můžeme čekat, že o nás Česká televize natočí populární, i když lehce agitační a výchovný seriál, který bude mít ambici nazírání na nás, naši práci a naše výsledky nějakým způsobem změnit.

Jan Doležal, Tajemník AK ČR