Ve Spojených státech tento týden rozvířil veřejnou debatu návrh nejmladší kongresmanky v historii, teprve devětadvacetileté Alexandry Ocasio Cortez, které ještě před pár lety pracovala jako barmanka, myslí si, že nezaměstnanost je v USA momentálně rekordně nízká, protože každý má alespoň dvě zaměstnání, aby vůbec přežil, a sama sebe označuje jako demokratickou socialistku, tedy někoho, kdo chce dosáhnout socialistických cílů demokratickými metodami. Její návrh se nazývá New Green Deal, tedy Nový Zelený Úděl v odkazu na Rooseveltův meziválečný program, který měl ve Spojených státech pomocí veřejných investic nastartovat ekonomický růst a dostat Američany z hospodářské krize, která přišla po pádu akcií na Newyorské burze v roce 1929. Návrh obsahuje mimo jiné závazek do roku 2030 zcela přestat využívat energii z fosilních zdrojů, takže za 11 let se v USA nebude moci pálit uhlí, ropa, ani zemní plyn, přičemž všechna auta by do té doby podle Cortez měla přejít na elektrický pohon. Návrh dále počítá s tím, že všechny budovy, ať už komerční nebo určené k bydlení budou muset projít rekonstrukcí s cílem zvýšit jejich energetickou hospodárnost.  Ve Spojených státech je přitom více než 136 milionů obytných budov a několik milionů budov komerčních. I kdyby z 325 milionů obyvatel Spojených států pracovaly tři miliony ve stavebnictví, měli by v příštích deseti letech američtí stavbaři asi pořádně napilno.

Podobně naivní je návrh i v oblasti zemědělství. Kritizuje tak zvané „průmyslové“ zemědělství, které vnímá jako prohnilý produkt kapitalismu a místo něho navrhuje zemědělství založené na komunitních městských zahradách a hospodářstvích malého rozsahu. To bude podle Cortez vyžadovat masivní intervenci státu a spolupráci federálních úřadů s konkrétními zemědělci, kteří budou muset produkovat potraviny (nikoli zemědělské komodity) a zároveň muset plnit environmentální cíle včele s neutralizací uhlíkové stopy zemědělské produkce. V současné době se totiž podle návrhu zemědělství podílí na uhlíkové stopě USA až z 9 %. Masivní intervence státu budoz samozřejmě něco stát, a tak Cortez navrhuje progresivní zdanění bohatých, a aby bylo možné zemědělství plánovaně řídit, budou zřízeny nové federální pracovní posty pro kohokoli, kdo se o ně přihlásí. Původní návrh navíc počítal i s finanční podporou spotřebitelů a to i těch, kteří nemohou nebo nechtějí pracovat.  

Oproti tomuto návrhu se zdá pozice ENVI výboru Evropského parlamentu jako ještě poměrně racionální. Na druhou stranu je americkému návrhu v rétorice v mnoha ohledech podobný a v okamžiku, kdy přijde návrh do pléna, kde bude hlasovat všech 751 poslanců, kterým bude těsně před volbami dán prostor pro kreativitu, může se stát cokoliv. Paradoxní je výsledek hlasování, kdy v ENVI výboru návrh podpořilo 42 poslanců a odmítlo jen 14, mezi nimiž byli i dva čeští poslanci za KSČM, paní Kateřina Konečná a pan Jiří Maštálka. Pravděpodobně tak, ačkoli za stranu KSČM, uvažují mnohem realističtěji než jejich západní kolegové (mnohdy dokonce z pravicových stran) a je jim jasné, že Společná zemědělská politika by měla projít postupnou pozitivní evolucí, nikoli revolucí.

Když se podíváme kolem sebe, zjistíme, že se za posledních 15 let členství v ČR v Evropské unii podařilo zlepšit ráz krajiny a spotřebitelé se mohou spolehnout na kvalitní a bezpečné potraviny, které produkují jak podniky fyzických osob, tak podniky osob právnických. V ideálním případě potom o jejich setrvání na trhu rozhoduje spotřebitel, který tak zvaně volí peněženkou. Pokud žádá vyšší standard ochrany přírody a krajiny, kupuje od producenta, kde tento standard očekává. Velká řádka spotřebitelů potom žádá především potraviny za dostupné ceny, které přitom stále nesou punc tuzemské kvality. Budeme-li ovšem Společnou zemědělskou politiku po roce 2020 tlačit směrem k zelené revoluci, je dost možné, že se dočkáme dvou efektů, které pravděpodobně čekají Spojené státy, pokud se vydají směrem Zeleného Nového Údělu. V první řadě bude nutné z veřejných zdrojů (tedy z kapes daňových poplatníků) dotovat neefektivní ultraekologickou produkci, v druhé řadě je nutné připravit se na zdražení potravin v důsledku snížení nabídky na trhu při konstantní nebo spíše rostoucí poptávce.

Nejen v souvislosti s nedávnou aférou polského hovězího, ale vždy, když cena některého zemědělského výrobku či potraviny vyletí nahoru, ptají se spotřebitelé „Proč vlastně dovážíme něco přes půl světa, když si to tu dokážeme za daleko lepších podmínek vyrobit?“.  Odpovědí je, „Ano, dokážeme,“ v řadě případů se ovšem ocitáme v paradoxní situaci, kdy se výroba i vzhledem k často nepodloženým zákazům či omezením pro tuzemské zemědělce značně prodražuje, zatímco výkupní ceny v posledních dvaceti letech více či méně stagnují. Často tolik vzpomínané zemědělské podpory jsou přitom stanoveny na sedm let dopředu a nárůst nákladů, který souvisí se zvyšováním standardů, ale i také cen půdy, nájmů, energií, pracovní síly a dalších vstupů, již nezohledňují. Návrh reformy Společné zemědělské politiky po roce 2020 i vzhledem k odchodu Velké Británie z Evropské unie navíc počítá s úsporami v celkových výdajích, což je příkře v rozporu s vyššími ambicemi v ochraně životního prostředí.

Ať už konečné znění reformy bude schvalovat stávající, nebo nový Evropský parlament, měli by si jeho členové uvědomit, že i právě proto, by měla nová politika být spíše evolucí a nikoli revolucí a měla by se soustředit především na efektivní a udržitelné využívání přírodních zdrojů, ať už podporou precizního (inteligentního) zemědělství, nových metod šlechtění a zemědělců s bohatým osevním postupem, kteří pečují o půdu a krajinu. Takovou evolucí je najít rovnováhu mezi „industriálním“, kde je hlavní důraz kladen na minimalizaci nákladů a zemědělstvím „ultrekologickým“, kde se často nevyrábí nic a hlavní důraz je kladen na údržbu krajiny. Obojí jsou samozřejmě extrémy, i když k nim může v reálnu někdy docházet. Reforma by měla zkrátka umožnit zemědělským subjektům produkovat za takových podmínek, které jim umožní uživit se a zároveň předat půdu dalším generacím v dobré kondici.

Pokud si stále někdo myslí, že revoluce je lepší než evoluce, uvedu na závěr příklad jedné takové revoluce „ze shora“, která proběhla v Číně v 60. letech a do dějin vstoupila pod názvem „Velký krok vpřed“. Velký krok vpřed měl za cíl industrializovat Čínu vytvořením menších soběstačných jednotek, které měly zpracovávat železnou rudu na jedné straně a na straně druhé kolektivizovat zemědělství s cílem nakrmit dělnickou populaci. Projekt skončil velkým hladomorem, který měl na svědomí smrt nejméně 45 milionů lidí.  Čínu modernizovaly až reformy Teng-Siao Pchinga z konce sedmdesátých let, který znamenaly odklon od plánovaného hospodářství a faktické přijetí principů volného trhu. Mimochodem otázky životního prostředí a zemědělství Čína momentálně řeší sázkou na moderní technologie a minimálně v otázce snižování emisí se jí to alespoň ve srovnání s alarmujícím stavem ovzduší před deseti a více lety poměrně daří.

Skutečně již poslední zamyšlení tohoto textu patří nikoli revolucím „ze shora“, tedy těm, které prosazují ať již volení nebo nevolení aktivisté, ale revolucím „ze zdola“, ke kterým dochází velmi často právě pro to, že společnost má vládních experimentů za peníze obyvatel plné zuby a naopak prázdné žaludky. Známý citát, jenž bývá často připisován Napoleonovi, zní: „Společnost od revoluce dělí jen několik desítek hodin bez jídla“. V dnešní době je to možná několik hodin bez internetu nebo několik Vánoc bez Iphonu pod stromečkem. Alespoň tak někteří analytici vysvětlují fenomén žlutých vest ve Francii nebo současnou revoluci ve Venezuele, kde jde skutečně hlavně o ty prázdné žaludky.   Pokud nemají žluté vesty za nedlouho pochodovat celou Evropou, měli by se evropští policy a decision makeři, tedy ti kdo připravují a schvalují unijní legislativní akty alespoň částečně navrátit do reality. Dobrovolný a postupný návrat do ní totiž bolí daleko méně než srážka s realitou.  

Jan Doležal
Tajemník AK ČR