Co je ještě více zarážející, je skutečnost, že takovou politiku ve formě striktního zastropování dotací pro úspěšné (podniky nad 250 hektarů, podniky s vyšším zastoupením citlivých komodit nebo podniky s vyšším počtem zvířat) vehementně podporují někteří pravicoví politici. Možná jsem nedával v hodinách ekonomie až tak dobrý pozor, a něco mi uniklo, ale pokud si dobře pamatuji, pravicová ideologie se vždy opírala o individualismus, tedy osobní odpovědnost a liberalismus, tedy svobodu ať už na úrovni jedince nebo samotného trhu. Rozhodně si nepamatuju, že by v souladu s pravicovou ideologií byla jakákoli forma nuceného přerozdělování nebo regulace. Někteří komentátoři se přitom opírají o závěry Evropské komise, které konstatují, že 80 % zemědělců pobírá jen 20 % zemědělských podpor a naopak 20 % zemědělců pobírá 80 % dotací a navrhují zastropováním dotací pro „velké“ podniky tuto „nespravedlnost“ napravit. Nikoho už nezajímá, že 20 % podniků vyrábí téměř 90 % procent potravin, zaměstnává většinu pracovní síly a odvádí nesrovnatelně více peněz do veřejných rozpočtů. Ohlédněme nyní od skutečnosti, že samotné dotace by pro ekonomické liberály měly být „sprostým slovem“ a berme je jako nutné zlo, které udržuje cenu potravin na přijatelné úrovni pro spotřebitele a zemědělcům umožňuje přežít, i když za cenu stále se zvyšujících požadavků (a s tím související administrativy, které jsou na něj kladeny). I v tom případě je poměrně zarážející, že řada komentátorů zcela zapomíná na tak zvaný Paretův princip.

Vilfredo Pareto byl italským ekonomem přelomu 19. a 20. století, který ve své práci navázal na teoretiky klasického ekonomického liberalismu, jakými byl například zakladatelé moderní ekonomie Adam Smith a David Ricardo. Klasická ekonomická teorie vychází z premisy, že společnost netvoří sociální vazby a sítě, ale v samém jádru jedinec, který ve svém vlastním zájmu (v zájmu přežití a v zájmu vlastního blahobytu) vytváří hodnoty, které směňuje na volném trhu s dalšími jedinci. Vzhledem k tomu, že člověk je podle klasického liberalismu tvorem sobeckým, povede volný trh k zdokonalování výroby (snižování nákladů) za současného snižování ceny výrobku vzhledem ke konkurenci dalších aktérů na trhu. Vilfredo Pareto si zhruba o 100 let později povšiml, že vzhledem k odlišnostem mezi jedinci (pracovitost, schopnosti, ale třeba i „umění“ být ve správnou chvíli na správném místě), dochází ve svobodné společnosti a na svobodném trhu k distribuci prostředků v poměru 80:20, to znamená, že zhruba 20 % jedinců vlastní 80 % výrobních kapacit. Paretův princip efektivnosti má nicméně svoje uplatnění i v personalistice (20 % zaměstnanců odvede 80 % práce) nebo ve sportu (20 % hráčů napříč všemi týmy nastřílí 80 % branek).

Otázkou tak zůstává, zda bude muset napříště Messi nebo Ronaldo podle nařízení Evropské unie svoje góly povinně připisovat spoluhráčům, aby jim to nebylo líto a mohli si také bez trička zaskotačit u rohového praporku. Možná, že moje oblíbené hokejové Pardubice dostanou od Hradce Králové 30 bodů a místo baráže si zahrají play-off. Proč ne, když jim ten „zlý Mechov“ sebral hráče a sponzory, po tom, co si na extraligu koupil práva od Českých Budějovic.

To je samozřejmě s velkou nadsázkou a zcela absurdní, i když západní společnost opravdu rudne zběsilým tempem a mnohem více než na rovnost příležitostí, která by měla platit v každé zdravé společnosti, se klade důraz na rovnost výsledků. V principu tak veřejnou diskuzi nezajímá, jestli všichni startují ze stejného bodu a někdo zkrátka běží rychleji, protože lépe trénoval nebo do toho „dává víc“, ale spíše to, jak tomu rychlejšímu podrazit nohy, aby byl v cíli o něco déle než ten pomalejší chudák, ať už jeho pomalost způsobilo cokoli. Pohlíží se daleko více na to, kdo je ten „správný“ nikoli na základě toho, co dokázal, ale protože se ochotně staví do role oběti. V médiích se tak dočteme, že politika Evropské unie vede k likvidaci malých farem, které se stávají obětmi těch velkých. Že příčina jejich krachu spočívá často někde úplně jinde a je spíš způsobena velmi složitými navzájem propojenými ekosociálními faktory (zrychlování životního tempa, změna návyků spotřebitele, urbanizace, zpřetrhání generačních vazeb, chování obchodních řetězců) se už ale v komentářích, které novináři ozdobí patřičně bulvárním titulkem tak, aby na něj kliknul co největší počet uživatelům, kterým se zobrazí reklama, nepíše. Pokud mám zemědělec mít společenskou zodpovědnost při péči o krajinu a zvířata, měl by ji pochopitelně mít také novinář, který se nestará o „culturu agri“, ale o kulturu žurnalistickou a nevydávat za fakta naprosto nepodložené názory některých jedinců, ale v případě objektivní pravdy jít až k pramenům a subjektivní názory prezentovat jako názory subjektivní.

Malým a mladým se přitom minimálně v České republice co se týče zemědělského podnikání, vychází vstříc, ať už to jsou dodatečné dotace na plochu pro začínající zemědělce do 40 let na prvních pět let jejich podnikání, nebo vysoká pravděpodobnost získání investičních podpor z Programu rozvoje venkova pro mladé a malé nebo podpor, které poskytuje PGRLF pro tytéž skupiny. Ministerstvo zemědělství se navíc, stejně jako Agrární komora nebrání tak zvané podpoře na první hektary. Podpora do začátku, pro ty, kteří budou na půdě skutečně poctivě hospodařit, je v tomto případě určitě na místě. Co není na místě, je „šmahem“ prohlašovat, že všechny zemědělské podniky právnických osob nebo zemědělské podniky fyzických osob nad 200 hektarů dělají všechno špatně (údajně způsobují erozi, používají větší množství přípravků na ochranu rostlin, starají se hůře o zvířata – ani jedno tvrzení není pravdivé) a je třeba je okleštit a dát prostor jiným. Takové uvažování tu již bylo a jednalo se o jedno z nejčernějších období našich dějin. Rudý měsíc po zatmění na polojasné ranní obloze nakonec vystřídaly temné černé mraky. Nejspíš tomu tak bývá i v historii. Známý citát George Santanayi, profesora Harvardské univerzity v Bostonu z první poloviny 20. století přitom praví: „Ti, kdo si nepamatují minulosti, jsou odsouzeni ji opakovat“. Neopakujme tedy minulost, nečtěme jen nadpisy a nehádejme se v diskuzních fórech, ale přemýšlejme více o tom, co je skutečně spravedlivé: Trestat schopné a úspěšné, nebo dávat všem stejné příležitosti?

Jan Doležal, Agrární komora