Přitom se v zemědělství jedná o poměrně rozšířenou praxi (podle oblasti se týká 3 až 5 % zemědělských pozemků, tedy několika stovek tisíc hektarů), které se vzhledem k struktuře vlastnických vztahů v České republice (30 tisíc zemědělských podnikatelů hospodaří na čtyřech milionech hektarů zemědělské půdy, která má více než tři miliony vlastníků), nelze zcela vyhnout. Mezi majiteli často dochází ke směnám, dělení pozemků na základě dědického řízení, či dokonce k opuštění nemovitosti v případě úmrtí, či emigrace vlastníka a s tím spojené ztráty zájmu o nemovitost.

Dále je třeba uvést na pravou míru vazbu mezi vlastnictvím půdy a oprávněností k dotačním podporám. Pobírat tyto podpory je totiž podle aktuálního právního řádu oprávněn uživatel pozemku, tedy ten, kdo se o půdu stará, zúrodňuje ji a tím ji zhodnocuje.  Na přibližně čtvrtině zemědělské půdy je přitom uživatel zároveň vlastníkem, zbývající část zemědělské půdy je potom obhospodařována v nájmu. Uživatel se právním důvodem užívání (výpisem z katastru či pachtovní- nájemní smlouvou), který opravňuje jeho zápis do registru LPIS prokazuje pouze při prvním zápisu nebo v případě, že jsou vyjádřeny pochyby o tomto právním důvodu. V praxi to například znamená, že se majitel dohodl s jiným zemědělcem, který mu mohl nabídnout vyšší pachtovné -nájemné za užívání pozemku.

Vyjádření pochyb o právním důvodu užívání však ze strany vlastníka, nebo nového uživatele s vlastním právním důvodem užívání (nájemní smlouvou) vyžaduje aktivní krok, který v případě, že byla půda opuštěna nebo o ní nejeví nikdo s právním důvodem užívání zájem, nelze dost dobře uskutečnit.

V takovém případě jsou zcela správně a podle práva dále vypláceny dotační podpory aktuálnímu uživateli, který dost dobře nemá kapacity zajímat se o to- a mnohdy by se u právnických osob ani nedopátral, kdo je aktuálním vlastníkem pozemku, na kterém hospodaří. Opačná situace by naopak vytvářela právní nejistotu a očekávání aktivity ze strany vlastníka nebo osoby, která s vlastníkem podepsala pachtovní smlouvu, je z tohoto pohledu v pořádku. Na straně zemědělce je pak samozřejmě povinnost se v přiměřené míře snažit si pro účely evidence LPIS vlastnické vztahy urovnat tak, aby v okamžiku podání jednotné žádosti, byly všechny právní náležitosti v pořádku.

Jako zájmovou stavovskou organizaci, která zastupuje zájmy sektoru nás podobná mediální kampaň proti zemědělcům, kteří na půdě poctivě hospodaří, mrzí.  Při detailnější rešerši zájemci o tuto problematiku zjistí, že se nejenže nejedná o nečestné nebo nezákonné jednání, ale spíš nedokonalost v současném právním systému. Na druhou stranu by pozemky, kde není při veškeré vůli dohledatelný majitel, zůstávaly neobdělány (v ČR několik stovek tisíc hektarů) s veškerými negativními dopady na životní prostředí (šíření invazivních organismů, ztráta úrodnosti, estetické hledisko) zaměstnatnost a potravinovou soběstačnost České republiky. Místo snahy vyvolat senzaci, bychom se tak v současné době měli soustředit na veřejnou diskuzi o tom jak do budoucna legislativně vyřešit výše popsanou právní nejistotu, do které se uživatelé zemědělských pozemků, bez vlastního zavinění mohou dostat.

 Jan Doležal, Tajemník Agrární komory České republiky, dolezal@akcr.cz, 724 142 948