Mezi hosty této diskuze patřili Jindřich Fialka (ředitel Odboru potravinářství, MZe), Hana Střítecká (Sdružení zdravá potravina, Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany), Roman Vaněk (Pražský kulinářský institut) a Jan Tuna (Stream.cz). Diskuze se zúčastnili také předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Josef Stehlík a tajemník Jaroslav Šebek. Zájem studentů o tuto diskuzi byl opravdu nevídaný. Celý Club C byl plně obsazen, zůstali i ti, na něž už nezbylo místo k sezení. Je potěšující vidět, že tolik mladých lidí má zájem o to, jaké potraviny kupuje a konzumuje a není jim lhostejné, co se do nich přidává nebo jak se vyrábějí. To bylo zřejmé nejen z početné účasti na této diskuzi, ale i při promítání jednotlivých filmů a následné aktivní účasti v diskuzích, které po některých filmech následovaly. Díky takovému zájmu mladých lidí tu klíčí naděje v to, že se postupně změní myšlení českého národa. A ten nebude upřednostňovat kvantitu na úkor kvality. Tak by dostalo větší šanci zboží s ověřeným původem- nejlépe přímo od výrobců či farmářů, které má zákazník ve svém okolí a může se spolehnout na kvalitu jejich produktů.

Úvodní prezentace se ujal Jindřich Fialka, který shrnul všeobecně známá fakta, upozornil na plýtvání potravinami, problém falšování potravin a na fakt, že Češi preferují nejnižší cenu. Ta však často odpovídá i kvalitě výrobku. Není se, ale čemu divit, když stát výrobu těchto potravin nezakazuje, financuje drahé potravinové značky a uděluje je i výrobkům, které kvalitní nejsou, namísto toho, aby se raději zaměřil na pečlivější a častější kontroly výrobků, na stahování nekvalitních výrobků z trhu a na podporu kvalitních výrobků a prodej přímo ze dvora.

Jak poznat kvalitní potraviny?

Mezi hlavní témata diskuze patřila definice samotného slova kvalitní potravina. Na toto téma uvedla Hana Střítecká: „Pro normálního spotřebitele je velmi těžké najít na etiketě všechny škodlivé nebo přídavné látky a správně je identifikovat, často je to problém i pro zkušeného člověka. Já osobně jsem z oblasti Hradce Králové a naštěstí zde máme spoustu farmářů, kteří pěstují ovoce a zeleninu, tyto produkty tedy nakupuji přímo ze dvora. I další potraviny se snažím nakupovat asi z 80 % od malých výrobců z okolí, které znám.“ S jejím názorem souhlasil i Jan Tuna, který reagoval slovy: „Je dobré kupovat potraviny, o kterých víme, kdo je vypěstoval. Není dobré, abychom kupovali hodně ničeho, ale radši méně zboží vyšší kvality. Měli bychom také více využívat půdu, kterou máme k dispozici a můžeme si na ní sami vypěstovat některé potraviny a vykrmit svá vlastní zvířata.“ Uvedl, že tento trend se začíná v posledních letech opět vracet a je na vzestupu.

Příliš mnoho značek – módní trend i naprostá zbytečnost

Dalším diskutovaným tématem byly značky udělované potravinám (Klasa, Regionální potravina a další). „Co má značku, to si koupím“ charakterizovala Hana Střítecká českého spotřebitele. „Přitom žádná značka nehodnotí úplně všechna kritéria, to ani nejde, protože by to bylo nepředstavitelně složité. Pokud lidé nakupují podle značek, měli by je alespoň odlišit a nakupovat ty, které mají určitá pravidla, co lze dohledat,“ dodala. Vtipný, ale pravdivý komentář zazněl z úst Romana Vaňka: „Česká republika prožívá gastronomickou pubertu, z které budeme ještě nějakou dobu vyrůstat, etikety pomáhají pouze reklamním agenturám takzvaně si namastit kapsu a přitom je jim jedno, co prodávají. Tak vymýšlejí další a další značky. Za chvíli tu budeme mít Bio², √Bio a další nepotřebnosti. Měli bychom jít po chuti, poznávat výrobce svých potravin a naopak výrobci potravin by měli otevřít dveře dokořán a ukázat tak, jak potraviny vyrábějí a že neskrývají žádná tajemství.“ Stejný názor na přemíru značek měl i Jan Tuna, který se domnívá, že tradiční značky ztratily svůj kredit. Zástupce ministerstva uznal, že je zde opravdu zbytečně velké množství značek, avšak bránil se tím, že v sousedním Rakousku investují do značek více peněz než u nás a nikdo je za to nekritizuje. Co s tímto problémem však naše republika hodlá dělat do budoucna, neuvedl. Zmínil pouze plánovaný záměr udělovat od ledna příštího roku pokuty až 50 milionů korun za klamání spotřebitele. Řekl, že ministerstvo uvítá veškeré připomínky a kritiku na toto téma. Ze zkušeností, jak náš pan ministr umí, nebo spíše neumí, přijímat kritiku, si však tímto tvrzením nemůžeme být zcela jisti. Na otázku, proč máme na celou ČR pouze 214 inspektorů (v ČR je přes 100 000 potravinářských provozů) a namísto navýšení jejich poštu cpeme miliony z peněz daňových poplatníků do značek kvality, také zcela uspokojivě neodpověděl.

Co budeme kupovat, to se bude vyrábět

Další zajímavý příspěvek do diskuze vnesla Hana Střítecká: „Zapomněli jsme na základní věc, že nám potravina nemusí vydržet půl roku ani měsíc. Chceme, aby nám vše dlouho vydrželo, a přitom chodíme nakupovat minimálně jednou týdně.“ Dále dodala: „Co se bude vyrábět, závisí z velké míry na spotřebiteli. Platí totiž, že co budu chtít jako spotřebitel nakupovat, to se bude vyrábět.“ Roman Vaněk naši zemi označil jako zemi výjimek - něco vymyslíme a hned už tam máme výjimky. Přišlo mu například zvláštní, že můžeme mít několik desítek druhů gothaje a výjimky v legislativě jsou tak veliké, že pořád je to gothaj. Dále zmínil: „Musíme se naučit přemýšlet stylem ne, skoč pro …, ale skoč k tomu pro to a k tomu pro ono. Musíme vědět, od koho potravina je.“

Za kvalitou přímo na farmu

Jedna z otázek diváků se týkala také farmářských potravin a jejich prodejen. „Je to také značka a i Agrofert některé potraviny prodává jako farmářské. Nejlepší je jet přímo na farmu a tam si potravinu koupit, to je pro mě farmářská potravina,“ řekl Jan Tuna. K této problematice se vyjádřil i předseda Stehlík: „Lidé by měli vidět provoz a výrobu potravin na konkrétních farmách, měli by své farmáře poznat. A proto naše asociace pořádá Selské slavnosti, jejichž cílem je právě dostat lidi na farmu a ukázat jim ji.“ Na závěr dodal: „Choďte nakupovat na statky a tam se ptejte po tom, jestli to co nabízí, můžou i vyprodukovat.“

Vyhlášení cen LSFF 2015

Po diskuzi následovalo vyhlášení cen za nejlepší filmy pro letošní rok, zahájeno bylo symbolicky v pět hodin a padesát pět minut. Cenu Fakulty agrobiologie potravinových a přírodních zdrojů obdržel film 10 miliard: co máte na talíři? Ten poukazuje na možnosti řešení potravinové krize a na limity, která každou z navržených cest svazují. Dále také, že rodinné farmy z celého světa nemají lehké postavení, a to zejména díky tlaku velkých společností toužících pouze po zisku. Ať už jsou to osivářské firmy či lidé, kteří obírají místní obyvatele o půdu a možnost obživy za účelem velkovýroby s co nejmenšími náklady. Film však ukázal, že v zajištění obživy pro budoucí generace by měly právě rodinné a malé farmy hospodařící dle tradicí a šetrným způsobem k půdě a životnímu prostředí hrát klíčovou roli. Rolníci (v rozvojových zemích jsou to ve velké míře i ženy) z těchto farem mají svou hrdost a snaží se starat o půdu co nejlépe, s cílem předat ji v co nejúrodnějším stavu dalším generacím. Nevnímají jí pouze jako zdroj peněz.

Cenu Provozně ekonomické fakulty získal film Peníze: manuál pro zmateného uživatele, cenu Technické fakulty film Tajný život materiálů. Zástupci, kteří za něj převzali ocenění, s sebou přivezli i tištěné housle vyrobené z plastu, jejich výroba trvala zhruba 24 hodin oproti běžným dřevěným, kdy se délka výroby pohybuje okolo jednoho měsíce a déle. Zahrál na ně náš houslový virtuóz Pavel Šporcl, který sám uvedl, že dřevěné housle jsou svým zvukem specifické a je velmi těžké dosáhnout tohoto zvuku u houslí vyrobených synteticky.

Dalším oceněným filmem, tentokrát cenou Fakulty lesnické a dřevařské, byl snímek s názvem Zpeněžit přírodu. Cenu Fakulty životního prostředí obdržel film Tep ledovce, cenu Fakulty tropického zemědělství snímek Cenová válka o banány – příliš laciná rozhodnutí. Ten poukázal na klamavé praktiky v označování banánů u velkých obchodních řetězců a také na to, že dělníci pracující na banánových plantážích obdrží pouze 4 % z celkové ceny, za kterou jsou banány prodávány. Jedinou cestou, jak zlepšit tuto situaci je, zvýšení zájmu o původ a certifikaci (fair trade, bio) a odmítání zboží, které „fair“ podmínky nesplňuje. Další udělovanou cenou byla cena studentské poroty, kde nejvíce uspěl film s neuvěřitelnými záběry divoké přírody s názvem: Jak se dělá prales? Cenu Ministerstva zemědělství obdržel australský film Polyfaces.

Hlavní cenu rektora ČZU a šek na 3000 Eur získal filmový snímek Na obranu jídla. Ten byl natočen podle knihy se stejnojmenným názvem. Jeho hlavním tématem je otázka: Co bych měl jíst, abych byl zdravý? Zkoumá, jak je možné, že moderní strava způsobuje choroby a co s tím můžeme dělat. Apeluje především na návrat ke zdravému rozumu.

Speciální cenu obdržel Roman Vaněk, host diskuze, známý z pořadů Peklo na talíři a Jídlo s.r.o. Obdržel cenu za popularizaci zemědělských a potravinářských věd. Ve svém projevu zdůraznil hlubší myšlenku jídla a myšlenku Dobré jídlo = Dobrá nálada = Zdraví. Zmínil, že je lepší koupit si kvalitní i když trošku dražší potraviny, které budou zároveň chutné a zdravé a mít z toho dobrou náladu, než potom platit za drahou léčbu u lékařů.

Letošní ročník filmového festivalu, který se od počátku koná i za účasti Asociace soukromého zemědělství ČR, je tedy zdárně za námi. Více podrobností a střípky z něj naleznete na www.lsff.cz. Některé zajímavé filmy se zemědělskou tématikou pak budou, stejně jako v letošním roce, ke zhlédnutí v kinostanu společnosti Harvest Films na Selských slavnostech pořádaných v průběhu roku na statcích členů ASZ ČR.

Pavlína Rejchrtová