Ze žní předchozího roku, tedy 2011 jsme byli nuceni vyvézt už 3,3 milionu tun obilí, které zde kvůli nízkým stavům hospodářských zvířat nenalezlo užití. Z části tohoto obilí se v zahraničí, zejména Německu a Polsku, vyprodukuje například maso, zaměstnají lidi, vytěží přidaná hodnota a to se pak dováží k nám. Za minulý rok jsme z Německa dovezli už téměř sto tisíc tun vepřového masa! Tedy žádné mýty, ale konkrétní dopady. Další poznámku mám k zaměstnanosti, po které se tak volá. Z českého zemědělství odešlo za posledních 10 let 81 tisíc lidí. Odešli z prvovýroby i navazujících oborů a určitě část z nich skončila na sociálních dávkách. Odešli především z živočišné výroby, kde potravinová soběstačnost v mase, mléce a vejcích začíná a z navazujícího potravinářského průmyslu. Třetí moje poznámka k dopadům příliš velké míry potravinové nesoběstačnosti se týká české krajiny. Jsou už celé rozsáhlé regiony, kde i laik vidí, že něco není s českým zemědělstvím v pořádku. Jsou zde velké lány obilí, řepky a kukuřice. Zcela chybí zelené plochy pícnin a technických plodin. To jsou oblasti, kde už je mýtus potravinové soběstačnosti „dořešen“. Není zde dobytek a na polích se pěstují pouze tržní plodiny na prodej či vývoz. A konečně poslední moje poznámka je k cenové bezpečnosti dovozových potravin. Jak to dopadne, když se útlum domácí produkce přežene, to jsme poznali na příkladu česneku. Což o to, to nikomu moc finančně vzhledem k pár dekagramům roční spotřeby nevadilo. Nyní ale přichází na řadu vepřové maso a to už český spotřebitel na své peněžence pozná. Po něm pravděpodobně přijde drůbeží maso. Ve světě letos není dobrá sklizeň a ceny obilí a kukuřice letí prudce nahoru. I za tohoto stavu chybějící vepřové (50%), vejce (21%), sýry (40%) dovezeme, bude to ovšem za jiné peníze a spotřebitel zaplatí víc než by platil v případě, že bychom tu třeba zmiňovaná prasata měli v potřebném počtu. Navíc si kladu otázku, co by se stalo, kdyby letošní neúroda v rozsáhlých regionech světa se opakovala. Raději nemyslet a tak cíl maximální potravinové soběstačnosti a navazující zaměstnanosti není žádný mýtus, nýbrž cíl rozumného hospodáře. A nebo snad Němci, Rakušané, či Poláci, kteří se potravinové soběstačnosti pečlivě věnují zvyšují produkci za každou cenu?  Myslím si, že bychom si z nich měli vzít příklad. Závěrem bych chtěl uvést tvrdá čísla krajně nepříznivého vývoje, kterým se Česká republika vydala a která mně opravňují k tvrzení, že ohrožujeme bezpečnost naší země. Těsně po vstupu naší země do EU byla potravinová soběstačnost 84%, kdežto na konci roku 2011 už to bylo jenom necelých 60%. Tento vývoj nelze odbýt větou „Dosáhnout strategické míry soběstačnosti však nelze zvyšováním produkce za každou cenu.“, jak píše pan ministr ve shora uvedeném článku. My žel produkci nezvyšujeme, to za nás dělá někdo jiný, my ji snižujeme a to trvale. Jsem si jist, že tato politika je chybná, nezodpovědná a že je pět minut po dvanácté tento trend zastavit. Od toho tu snad vládu máme.

Ing. Jan Veleba
Prezident Agrární komory ČR