Proč máme v Česku víc farmářů, kteří dělají bio mléko, zeleninu, maso a podobně a méně zpracovatelů, kteří by z těchto surovin vyráběli bio sýry, džemy, salámy?
Určitě na tom mají podíl dotace. Zemědělci berou státní podporu už od roku 1990, s přestávkou v letech 1993 až 1997, kdy se nevyplácelo nic. To způsobilo, že začali přibývat spíš ekozemědělci než výrobci biopotravin. Ale to už se nám daří měnit, protože jsme zavedli podporu i pro výrobce biopotravin. Vedle dotací na hektar ekologicky obhospodařované půdy máme navíc ještě od roku 2007 program Rozvoje venkova, kde je několik opatření, a mezi nimi i dotace na investice. Z těch si mohou zemědělci i výrobci biopotravin pořídit nové stroje, technologie, skladovací prostory.

Jsou nějak ekozemědělci a biovýrobci zvýhodňováni?
Když se přihlásí ekologický zemědělec nebo výrobce biopotravin, tak je ministerstvo zvýhodňuje body. Získají víc bodů při hodnocení svých projektů a mají vyšší šanci, že dostanou podporu. Úplně nejvíc je bodově zvýhodněný ekozemědělec, který zároveň suroviny zpracovává a dělá biopotraviny.

Znám dobře problematiku biofarmářů, kteří jsou zároveň producenti biopotravin v Rakousku, a vím, že se jim podniká snáz než českým. Třeba zemědělci, kteří na svém statku zpracovávají mléko na biovýrobky a zásobují blízké okolí, nemusejí překonávat tolik administrativy.

To jsme řešili také. Legislativní podmínky jsou stejné, vycházejí ze společných evropských předpisů. Rozdíly vznikají jenom národním specifikem nebo výkladem pravidel. I my máme informace, že posouzení úředníka v jednom regionu může být jiné než druhého úředníka, případně rakouského.

Jakou obranu mají podnikatelé proti této úřední šikaně?
Pokud je podezření, že požadavky úředníka jsou nad rámec legislativy, doporučuji obrátit se na centrální orgány. Může jít o regionální pracoviště veterinární správy nebo regionální hygieny.

Můžete porovnat, kolik korun získali na dotacích ekozemědělci a kolik výrobci biopotravin?
V roce 1998 se vyplatilo ekologickým zemědělcům přibližně 48 milionů korun a teď za rok 2007 dostanou přes půl miliardy; ta bude teprve vyplacena. To jsou dotace vyplácené na plochu obhospodařované půdy. Zpracovatelé jsou podporováni až od roku 2007, a to dostali v prvním kole na ekologické projekty 210 milionů korun. V červnu bude vyhlášeno druhé kolo, takže si mohou ekovýrobci, pokud mají zájem, opět podat žádost o podporu svého projektu.

Přesto se k nám dovážejí přibližně dvě třetiny biopotravin, dokonce se ten poměr v porovnání s uplynulými roky ještě zvýšil. Přitom třeba vyvážíme mladé hovězí a tytéž kusy pak vykrmené, poražené i zpracované dovážíme.
Kdybyste tohle řekla před dvěma roky, tak bych s tím souhlasil, ale teď už to není takový problém, přibyla nová certifikovaná jatka, dřív byla asi jen dvoje. Kdo chce dneska dodávat maso na biojatka, tak má možnost. Ale je pravda, že se dováží z Rakouska biošunka nebo uzeniny, ale hovězí maso už ne.

Proč převažují početně ekofarmáři, kteří se zaměřují na maso, nad těmi, kteří třeba pěstují zeleninu?
V Česku do ekologického zemědělství spadá 320 tisíc hektarů půdy. Jenže z toho je 250 tisíc hektarů travních porostů, protože máme hodně horských a podhorských oblastí. Systém ekologického zemědělství je dobrovolný a hlásí se k němu především farmy s trvalými travními porosty, protože je pro ně jednodušší plnit ekopodmínky než pro farmy na orné půdě. Tam už musí mít zemědělci znalosti, jak vypěstovat pšenici či mrkev bez chemikálií. Zjednodušeně řečeno, ekozemědělec rostlinář musí víc vědět, mít víc odborných znalostí, aby ho farma uživila. U zeleniny je navíc veliký podíl ruční práce.

Úplně katastrofální je počet biovinařů.
Do roku 2006 byli v České republice stabilně pouze čtyři, ale i to se lepší. Přidali se vinaři z integrovaného vinařství, což je něco mezi konvenčním a ekologickým zemědělstvím. Jednak kvůli podpoře, a protože to začíná být trend. Myslím, že to nejsou zlatokopové, kteří chtějí za nic získat státní podporu, dělají biovinařinu poctivě. Dneska už není biovinic dvacet hektarů, ale dvě stě padesát.

Přitom dotace na hektar travního porostu jsou nižší než na ornou půdu či zeleninu nebo dokonce víno. Zdá se, že finance nepomáhají zvýšení počtu biofarmářů, kteří by pěstovali zeleninu a víno.
Dotace jsou jeden z impulzů. Kdybychom dali ještě víc, třeba by se přihlásilo víc zelinářů, ale já se obávám, že by se přihlásili jenom kvůli penězům. Mohli by to být lidé, kteří by třeba i podváděli, a to by vedlo zase k větším kontrolám. Ekologické zemědělství by se mělo rozvíjet přirozeně. Člověk, který se mu věnuje, musí ekozemědělství věřit, dělat ho trochu z vnitřního přesvědčení. Podpora by měla být stimulační, neměla by být prvotní.

Naštěstí ekozemědělci i výrobci biopotravin přibývají. Je to kvůli jejich přesvědčení, nebo je strhla módní vlna?
Módní vlna by to byla, kdyby biopotraviny najednou někdo z ničeho vymyslel. Ale bio stojí na pevných základech. Celý systém se v Česku vyvíjí od roku 1990, ale až nyní se o něm začíná víc mluvit, víc se o něm ví. Ovšem pravda je, že poptávka spotřebitelů je vysoká, takže si mnozí uvědomují, že je to dobrá podnikatelská příležitost. Producenti i zpracovatelé vědí, že lidé biopotraviny za poslední dva roky víc chtějí, že je koupí. Před rokem a čtvrt tady byla polovička biovýrobců než nyní. Bylo jich asi sto padesát, teď je jich tři sta.

Jak je to s počty producentů, tedy farmářů?
Celkem máme 50 tisíc zemědělců, z toho 1500 hospodaří ekologicky.

Na podporu biopotravin ministerstvo zemědělství letos odstartovalo tříletou kampaň za 28 milionů korun, ve které chce oslovit hlavně matky s malými dětmi. Proč jste vybrali tuto cílovou skupinu, která nemusí mít peníze na drahé biopotraviny?
O finanční situaci mladých by se dalo polemizovat, ale vycházíme z toho, že matky se více zajímají o stravování svých dětí. Biopotraviny jsou sice dražší, ale ne o tolik. V průměru je cena vyšší o dvacet procent. Jsou ovšem komodity dražší o padesát i více procent. Především záleží na tom, jak jsou dostupné. Na trhu se objevilo poprvé české biokuře, které stálo asi 300 korun za kilogram, protože roste dvojnásobnou dobu, biokrmení je dražší, dělá se v menším množství. Ale naopak cena biojogurtu je téměř srovnatelná s klasickým, protože výrobců je mnohem víc a tento jogurt se už najde i v obchodech na malých městech. Biomléko stojí přibližně víc o pětikorunu, to už je cena, kterou si mohou dovolit i méně movití spotřebitelé.

Na adresu kritiků, kteří tvrdí, že jste ty miliony měli věnovat bioproducentům a zpracovatelům, bychom měli říct, že kampaň je sice orientována hlavně na spotřebitele, ale potažmo tak vlastně podporujete farmáře a výrobce.
Souhlasím. Budou-li lidé kupovat biovýrobky, budou mít firmy zájem je vyrábět a budou tlačit na farmáře, aby jim dodávali suroviny. I když z našeho pohledu je to hlavně informační záležitost. Biopotraviny pravidelně kupuje asi pět procent obyvatel, další asi čtvrtina je kupuje občas. Před dvěma roky jsme si dělali průzkum, podle kterého ani polovina oslovených lidí nevěděla, jak se biopotraviny značí, neznali ani národní logo. Lidé nemají moc jasno, co jsou biopotraviny, ještě dnes si je pletou se zdravou či vegetariánskou výživou, s diavýrobky, zrním a podobně. I proto si myslím, že takováhle kampaň je užitečná.

Podmínky pro ekofarmáře

Nesmí používat chemii, pesticidy, průmyslově vyráběná hnojiva, geneticky modifikované organismy, i krmení musí být z ekofarmy. Zvířata, zejména skot, nesmí být uvázán, musí mít přístup do výběhu, na pastvu atd. Drůbež nesmí být v klecích.

Podmínky pro biovýrobce

Musí mít certifikované suroviny bio, dodržet hygienické předpisy a pak může ihned bez přechodného období vyrábět biopotraviny. Vedle klasických potravin může vyrábět i biopotraviny, pak ale musí prokazatelně oddělit potraviny i suroviny obou oblastí včetně skladovacích prostor. Může používat stejnou výrobní linku, ovšem k výrobě biopotravin musí mít vyčleněny určité dny a linku musí před zpracováním biopotravin vyčistit.

Pramen: Green marketing

Převzato z podnikatelského týdeníku PROFIT. Autor článku: Marcela Honsová.