Zákon na podporu českých potravin v supermarketech spustil lavinu kritiky. Vedle legitimních pochyb o jeho praktických dopadech v ní zaznívá celá řada dezinformací o hrozbě obchodní války a údajných zájmech zemědělských velkovýrobců. Naopak zapadají podstatné informace o predátorských praktikách obchodních řetězců, o vykořisťování středních a menších zemědělců a výrobců potravin či o ekologickém i strategickém smyslu potravinové soběstačnosti.

Zákon přijatý Poslaneckou sněmovnou a směřující do Senátu jistě není dokonalý. Nejspíše narazí na evropská pravidla volného obchodu a lze očekávat střet s Evropskou komisí. Naši úředníci a technokraté mohou mít oprávněné obavy z problémů, které budou muset v Bruselu řešit.

Přesto Česku nehrozí obchodní válka ze strany dotčených členských států EU, jak tvrdí představitel zdejší lobby obchodních řetězců Tomáš Prouza, jinak prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu. A už vůbec se nemusíme obávat, že by například Německo na oplátku snížilo objednávky aut ze Škodovky, jak absurdně varuje jistý agrární analytik. Podstatná část naší ekonomiky je totiž v rukách firem ze států, jejichž diplomaté proti našemu potravinovému zákonu nejvíce brojí. Odvetami by jejich vlády přivodily vlastním firmám daleko větší škody, než hrozí jejich potravinářům či jejich vlastníkům zdejších obchodních řetězců. Navíc evropská pravidla, jimiž se kritici tak rádi zaštiťují, žádné odvety neumožňují. Takové spory se neřeší bilaterálně, ale v Bruselu.

Podobně nesmyslné je obvinění, že zákon jde na ruku Agrofertu a dalším agro-potravinářským obrům. Ty nic takového nepotřebují. Díky své váze a ostrým loktům si dokážou u obchodních řetězců vyboxovat potřebný prostor. Pokud o tom někdo pochybuje, stačí, když si zajde na nákup do běžného supermarketu. Produkty Babišova impéria to tam jen překypuje. Pro jednou není důvod pochybovat o premiérových slovech, že o tento zákon nestál.

Pouze totiž zkomplikuje jeho technokraticky nastavený vztah s Bruselem.

Dojemná péče řetězců

Podobný zákon však ocení menší čeští dodavatelé, kteří jsou vystaveni jak brutální konkurenci místních velkých hráčů, tak i tučným maržím a diskriminačním praktikám obchodních řetězců. Přes tři čtvrtiny maloobchodního prodeje uskutečňují zahraniční investoři, kteří jsou napojeni na své vlastní evropské dodavatele často na úkor českých, bez ohledu na cenu a kvalitu. Jejich dojemná péče o českého zákazníka vedla k tomu, že už i na nejvyšší evropské úrovni je třeba projednávat ochranu před dvojí kvalitou potravin.

Proč zákon nevítají ekologičtí aktivisté?
Preference lokální produkce a sezonních potravin patří k ekologii zdravého rozumu. Nemá však moc společného s bruselskou ekologií boje proti klimatickým změnám a jejími velkolepými investicemi do elektromobilů a dalších podivných projektů. Bruselskou ekologii proto nijak neruší nesmyslné přesuny potravin napříč Evropou, na nichž dokážou vydělávat korporace, ale které nás všechny zatěžují dopravou a zákazníkovi nic nepřinesou. Ale jinou ekologii než bruselskou tu už dlouhodobým působením evropských grantů ani nemáme. Ze strategického hlediska je třeba přivítat každé opatření, které nás přiblíží základní potravinové soběstačnosti. I současná relativně mírná epidemie připomněla existenci vnitroevropských hranic. Naše malá ekonomika nemůže být plně soběstačná, potřebuje ekonomickou otevřenost. Přesto musíme umět přežít i v situacích, kdy budeme odkázáni jen sami na sebe. To mimo jiné vyžaduje zajistit vlastní produkci základních potravin tím, že vytvoříme slušné ekonomické podmínky českým zemědělcům.

Zákon na ochranu českých potravin má proto hlubší význam, než by naznačovala kritika většiny médií. Přesto platí výše zmíněná výhrada, že lze očekávat střet s Bruselem. Česku v něm s velkou pravděpodobností hrozí prohra. Proč se do toho pouštět? Nemají nakonec pravdu opatrní úředníci, lobbisté obchodních řetězců a Bruselem odkojení aktivisté?

Nemají. Jde o naše základní zájmy. Jejich formulace a prosazování nemůže stát na technokratech, lobbistech či aktivistech, jedná se o výsostný úkol politiků. Politika je uměním možného. Abychom zjistili, jaké možnosti v Bruselu vlastně máme, jsme někdy odkázáni na průzkum bojem. Poláci a Maďaři tuto metodu dobře zvládají. Pokud potřebují, přijmou opatření, i když je zřejmé, že v Bruselu narazí. Podle reakce kalibrují další postup: hrají o čas, takticky ustupují a přitom se přibližují k cíli, aniž by u toho krváceli.

Přesně k takovému účelu může posloužit diskutovaný zákon. Zahajuje první průzkumnou srážku v dlouhodobě potřebné konfrontaci s Bruselem. Pole je otevřenější, než by se mohlo zdát. EU každou chvíli přehodnocuje pravidla, která se jevila jako vytesaná do mramoru, fiskální i monetární politika jsou zářnými příklady. Navíc evropské zemědělství s volným trhem příliš společného nemá a na rozdíl od Česka řada členských států své zemědělce různými způsoby ochraňuje. Také je užitečné si na domácí politické scéně ujasnit, kdo je připraven pro české zájmy něco udělat a kdo se před nimi naopak raději schová za falešnými argumenty pohotových lobbistů.

***

Musíme umět přežít i v situacích, kdy budeme odkázáni jen sami na sebe.

Petr Drulák, Západočeská univerzita, bývalý náměstek ministra zahraničí