V prvé řadě je třeba zdůraznit, že plně soběstačná ve výrobě potravin (tedy aby potravinářské výrobky národní provenience pokrývaly zcela spotřebu těchto produktů ve vlastní zemi), není dnes a nikdy nebyla žádná země na světě. Nebylo tomu tak ani v socialistickém Československu, byť si to mnozí myslí. Zdaleka přitom nešlo jen o modelové pomeranče, které se dovážely (nejen) v předvánočním období, ale o daleko širší spektrum výrobků, které na tuzemském trhu byly, ale ne každý se k nim dostal. Pro část spotřebitelů představovaly možnost jejich nákupu prodejny Tuzex, později ESO, ne každý ale ví, že i tehdy existovala síť speciálních prodejem, v nichž měli možnost nakupovat zahraniční „západní“ výrobky stranické kádry a jejich kamarádi, ale kam se běžný spotřebitel nedostal. Zejména ze strany někdejších exponentů někdejšího režimu je tak velmi licoměrné poukazovat na údajnou tehdejší soběstačnost Československa v produkci potravin, když to byli právě oni, kteří svými nákupy v prodejnách pro „horních deset tisíc“ fakticky „nesoběstačnost“ sami především podporovali. Vím, o čem mluvím, sám jsem do takových tajných prodejen vozil (český) chléb a pečivo.

Samozřejmě je ovšem správným úsilím snažit se o maximálně možné zásobování vlastního trhu, k tomu však vede množství cest a cestiček, nejen přes nadnárodní (nebo národní – například AČTO – Asociace českého tradičního obchodu) maloobchodní sítě) sítě a přes průmyslovou produkci potravin. Základem všeho přitom je, aby spotřebitelé v ČR skutečně tuzemskou produkci kupovali, aktivně jí vyhledávali a aby přijali fakt, že takové produkce bude ve většině případů dražší, než zahraniční konkurence. I tak je ale zřejmé, že teze o více než 70tiprocentním, 80tiprocentním či dokonce o stoprocentním zásobování vlastního trhu nejsou uskutečnitelné. Jednak proto, že celou řada surovin k výrobě potravin nelze u nás reálně vyprodukovat, také ale proto, že stejně jako naše zemědělství není ani naše potravinářství plošně ve všech segmentech vůči zahraniční konkurenci konkurenceschopné. Kromě toho je ČR součástí jednotného obchodního a celního prostoru EU, v němž mimo jiné platí, že členský stát je na svém území povinen přijmout takovou potravinářskou produkci, které splňuje legislativu v zemi původu (výroby), která je supervizorována z Bruselu. Právě proto probíhají notifikační procesy, jejichž smyslem je sice umožnit členským zemím určitá odůvodnitelná specifika, ale jen taková, která nejsou s legislativou v jiných členských zemích v zásadním rozporu. I když tak existují rozdíly například v používaných technologiích výroby nebo v míře regulace některých látek, které potraviny obsahují, lze generálně říci, že se od sebe evropská potravinářská produkce (respektive podmínky výroby a označování) zas tak příliš neliší, na rozdíl od zemí mimo EU. Tento princip pak Unii umožňuje bránit svůj trh před zbožím ze „třetích zemí“, z čehož mimo jiné profitují i tuzemští potravináři.

Ti ovšem profitují z celé řady dalších aktivit vyplývající z jednotného trhu EU. Málokdo ví, že prostřednictvím obecně nenáviděných nadnárodních maloobchodních sítí se každoročně vyvezou do zahraničí české potraviny v hodnotě desítek miliard korun (odhady se různí, jde ale zhruba o 30 miliard korun), což zvyšuje jak odbyt českých surovin, tak u nás vyrobených potravin, a jde tak o nepřímou podporu zemědělství jako celku. Smutné je, že je většina takových potravin vyvezena pod obchodními značkami řetězců (Private Label), takže v zahraničí téměř nikdo neví, že jde o potraviny ze surovin z ČR. To je však dáno ne zrovna dobrou image našich potravin ještě z předlistopadové minulosti, a i když byla tato negativní image částečně produktem ideového souboje na druhé straně „železné opony“, byla (a je) také produktem tehdejší ne zrovna skvělé kvality naší potravinářské produkce, ačkoli socialističtí nostalgici tvrdí, jak bylo tehdy vše skvělé, včetně našich potravin. Negativní image tuzemských potravin „na západě“ bohužel trvá do současné doby, a právě proto se naši výrobci na těchto trzích obtížně prosazují. Kromě nepochybných rezerv v kvalitě potravin jsou ale dnes nositelem degradace našich potravin především novináři, ve snaze nabídnout svým čtenářům posluchačům či divákům „atraktivní informace“ o (ne)kvalitě tuzemských potravin. Dalším problémem jsou samozvaní nutriční „poradci“, kteří spotřebitelům nedoporučují konzumaci hned toho, hned onoho segmentu potravin, takže kdyby spotřebitelé dali na rady všech dohromady, nejspíš by zemřeli hlady.

Za tohoto stavu je ovšem dosažení vyššího podílu tuzemských potravin na vlastním trhu již úplnou fikcí. Jednou z mála možných cest jsou přitom veškeré „krátké“ distribuční kanály minimalizující počet mezičlánků mezi výrobcem potraviny (nebo producentem zemědělské suroviny) a konečným spotřebitelem. Jde o všechny typy alternativních obchodních sítí zahrnující prodej ze dvora, prodej malého množství potravin v lokálních obchodech, farmářské trhy, systémy biobedýnek nebo rozvozů finálních výrobků z farmářských surovin ke spotřebiteli. Na jednu stranu je zřejmé, že uvedenými způsoby lze dosáhnout zvýšení „soběstačnosti“ řádově maximálně do deseti procent z celkového objemu v ČR prodaných a v ČR vyprodukovaných potravin, na straně druhé je možné postupně budovat stravovací, spotřebitelské a obchodní návyky v případě těch spotřebitelů, které tyto aktivity osloví a kteří je budou využívat. Jak již bylo uvedeno v úvodu, je to totiž právě a jen spotřebitel, který v konečné fázi rozhodne o diskutovaném podílu našich potravin na našem trhu, a bude tomu tak vždy, pokud naše země neprodyšně neuzavře své hranice. Vztah se spotřebitelem je ovšem běh na dlouhou trať, přičemž jednou z podmínek úspěchu je vzájemný fyzický kontakt. Ten mohou těžko nabídnout velkoprůmysloví výrobci, a také proto se jim daří stále méně svůj vlastní trh obhájit. I když přitom stávající zemědělská politika v podání současného vedení ministerstva sází především na ně, je fakticky dlouhodobá obhajoba pozic potravinářství v ČR v míře podstatně vyšší, než si je kdo ochoten přiznat, naopak právě v rukou regionálních, lokálních a identických drobnějších a středních producentů potravin. A samozřejmě také producentů zemědělských surovin, pro jejichž odbyt se v poslední době díky různým občanským iniciativám opět o něco pootevřel prostor.

Jednou z nich je iniciativa „Zachraň jídlo“, která usiluje o prodej především nestandardizované zeleniny a ovoce, a to i prostřednictvím velkých prodejních míst – a kupodivu úspěšně. Další a ještě záslužnější je pak projekt „Skutečně zdravá škola“, jejímž cílem je vytipovat producenty zemědělských surovin a menší výrobce potravin, kteří by mohli napřímo dodávat své výrobky do školních zařízení, a tím mimo jiné posilovat již zmíněný kontakt se spotřebitelem, v tomto případě z řad nejmladší generace. Právě tam ale vznikají celoživotní stravovací návyky, a bylo by proto velmi žádoucí aby se ti, kteří mohou, do projektu ve svém regionu začlenili.

Na závěr přece jen ještě trochu obvykle ne zrovna medializovaných údajů týkajících se našeho potravinářství a soběstačnosti. Totiž, že jde tak trochu o pojem relativní. Například syrového mléka se v ČR vyprodukuje více, než se spotřebuje, a ČR je tedy v této komoditě trvale přebytková, přestože spotřebitel se v zásadě dozvídá jen to, že je ČR nesoběstačná, protože se k nám vozí ze zahraničí 40,50 či více procent mlékárenských výrobků z mléka. Nutno ale podotknout, že často z našeho mléka, které bylo jako surovina do zahraničí vyvezeno, tam zpracováno a následně k nám opět dovezeno.  Úplně opačný postup pak funguje v případě masa – značná část našich průmyslových masozpracujících podniků ze zahraničí surovinu (maso) doveze, tuto surovinu zpracuje a vydává jí za český výrobek. Otázka je, co je „češštější“ – jestli naše surovina v zahraničí zpracovaná, nebo cizí surovina u nás zpracovaná. A jak se pak stavět k té „soběstačnosti“? Nu, nijak. Je to prázdný pojem.

Petr Havel