Přelomovým rozhodnutím je zejména projekt „živých konzerv“, což je v praxi nahrazení části zásob mraženého masa masem chovaných hospodářských zvířat, která by bylo možné v případě potřeby operativně porazit a toto čerstvé maso zahrnout do zásob SSHR. Ministr zemědělství uvedený krok příliš nevítá, naopak Potravinářská komora ČR i Agrární komora řešení podporuje. A navíc se ve spolupráci se SSHR snaží o restrukturalizace strategických zásob potravin ve prospěch v ČR produkovaných zemědělských surovin a z nich vyráběných potravin.
 

Uvedené kroky lze v zásadě hodnotit jako pozitivní, pravá podstata problému je ale jinde – totiž – má-li v dnešní době nějaký praktický význam udržovat za nemalé peníze daňových poplatníků právě strategické zásoby potravin. Ba dokonce je ještě navyšovat. To vše za situace, kdy se strategické rezervy potravin v praxi za celé polistopadové období ani jednou nepoužily, protože k tomu – pochopitelně – nebyl důvod. Kritici sice možná namítnou, že takové obilí ze SSHR se použilo – což je sice pravda, avšak v tomto případě šlo o zápůjčku komerčnímu subjektu, ne o řešení krizové situace ve výživě obyvatel. Navíc není příliš jasné, jakým způsobem by lidé obilí konzumovali – zřejmě by žvýkali zrnka pšenice….

Nežijeme ve středověku, kdy bylo standardní vojenskou taktikou vyhladovět nepřítele. Nežijeme ale ani v období studené války (i když se některé její atributy nenápadně vracejí), kdy bylo nutné veřejně z politických důvodů deklarovat nezávislost na druhé straně a kdy byli lidé permanentně udržováni ve strachu před třetí světovou válkou. Konečně nežijeme ani v poválečném období, kdy bylo válkou rozvráceno zemědělství v celém vyspělém světě a kdy měly nějaké strategické zásoby základních komodit určitý smysl. To vše v praxi znamená, že strategické zásoby potravin jsou přežitkem, který je uměle udržován při životě prostřednictvím několika vyvolených, kteří mají ze skladování a obměn zásob potravin pro stát dobrý byznys.

To ovšem neznamená, že by neexistovala oprávněnost existence SSHR. Dokonce i v potravinářství, respektive ve skladování nezbytně nutných zásob pitné vody. Taková potřeba se v minulosti několikrát vyskytla v souvislosti s povodněmi, jejichž důsledkem mimo jiné byla totální nedostupnost zdrojů pitné vody v některých postižených lokalitách, neboť tamní zdroje pitné vody byly kontaminovány. Daleko větší a svým způsobem nezastupitelný význam SSHR nicméně spočívá ve skladování a obměně strategických zásob pohonných hmot, tedy nafty, benzínu a leteckého benzínu. Naše země téměř nemá vlastní zdroje těchto zcela nezbytných surovin pro fungování průmyslu a dopravy, a riziko „utažení kohoutků“ ropy nebo zemního plynu se spíše zvyšuje, než snižuje. Pakliže by se měla SSHR na něco opravdu prioritně soustředit, je to právě tato oblast strategických zásob. Nutno přitom podotknout, že současné vedení SSHR je zřejmě to nejlepší, které v mnoha předchozích letech tento úřad vedlo. Důkazem je i snaha „něco udělat“ se systémem strategických zásob potravin. Oblast pohonných hmot je přitom daleko větší oříšek, i proto, že se v ní točí mnohonásobně více peněz než v potravinách. Problémem jsou zejména takzvané „rotační smlouvy“ mezi SSHR a jejími partnery, které – stručně řečeno – umožňují privátním firmám obchodovat s majetkem státu, což je na hraně, nejspíš ale za hranou zákona. Bohužel, většina takových smluv je ze strany SSHR nevypověditelná, což jde na vrub právě bývalým šéfům Správy. Sekce potravinářství je proti tomu doslova Popelkou. Možná ale i to je důvod, proč Popelku provdat a celou tuto sekci, snad až na tu vodu, zrušit.

Petr Havel