Od roku 1927 ubylo 826 000 hektarů zemědělské půdy, což představuje 19 procent výměry. Od roku 1990 do roku 2000 jde o úbytek zhruba tisíc hektarů a od roku 2000 do současnosti se zábory zemědělské půdy zvýšily na přibližně 4000-5000 hektarů ročně.

Mezi roky 2002-2006 je to zhruba 24 000 hektarů, což představuje úbytek 13 hektarů za jeden den! Na včerejší tiskové konferenci to oznámil Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR.

Česká republika se chová neomluvitelně lehkovážně. Přitom podle něho v materiálu Reforma zemědělské politiky ČR , kterou nechal vypracovat a za nímž si stojí ministr zemědělství Petr Gandalovič není o ochraně půdy proti vysokým ztrátám ani slovo, řekl Veleba.

Podle prezidenta Agrární komory v průměru stojí hektar zemědělské půdy u nás 55 tisíc korun. Ovšem jde o průměr, protože například na Českomoravské vysočině je to 30 tisíc za hektar a v úrodných níže položených územích to může být i 100 tisíc korun. Naproti tomu vlády jiných zemí přistupují k otázce ceny půdy daleko zodpovědněji. V Nizozemí se od roku 2006 zvýšila cena zemědělské půdy o 50 procent, ve Velké Británii za první čtvrtletí 2008 stoupla cena zemědělské půdy o 26 procent, což je 350 tisíc korun za hektar.

Veleba v této souvislosti upozornil i na to, že potřeba zemědělské půdy ve světě neustále stoupá. Vždyť tak lidnatá země, jako je Čína, zvýšila spotřebu masa na obyvatele od roku 1985 z 25 kilogramů na současných 50 kilogramů. Při přepočtu na potřebu vepřového masa tento nárůst představuje potřebu tři miliony hektarů obilí, dodal Veleba.

Podle Veleby za tento problém může i stávající legislativa. Stavební zákon sice řeší územní plánování a ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí hodnoty území, chrání krajinu jako složku života obyvatel a určuje hospodárné využívání zastavěného území a ochranu nezastavěného území. Ale praxe ukazuje, že územní plány jsou kontinuálně upravovány, změny jsou iniciovány silnými investory, kteří si vytipují zemědělské pozemky a financují změny územního plánu s tím, že samosprávě přislíbí pomoc při budování technické a občanské infrastruktury. Orgány ochrany půdy, přírody a krajiny vydávají sice negativní stanoviska, protože záměr investorů se příčí s koncepčními materiály i se zákonem. Ale lobbováním vlivných osob je úředníkům naznačeno, aby vyhověli.

V současnosti platí zákon o ochraně zemědělského půdního fondu (č. 334/1992 Sb.). Ale neúčinná a zastaralá ustanovení tohoto zákona vyžadují podle Veleby novelu. Ta se sice připravuje, ale postup je pomalý. Cílem by mělo být zamezit degradaci půd a podpořit udržitelné využívání zemědělské půdy. Ochrana půdy se nalézá v pozici, kdy se vedou diskuse o jejím významu v tržním hospodářství a předkládají se i návrhy na její zrušení. Česká republika se stala prostorem, kde lze umístit i ty aktivity, které by se jinde v Evropě obtížně realizovaly. Stali jsme se skladištěm Evropy a tomu je nutné okamžitě zamezit!