S vlastníky se nejednalo

Základní chyba všech polistopadových ministrů zemědělství přitom spočívala především v nadstandardní vstřícnosti vůči nájemcům zemědělské půdy na úkor jejich legitimních vlastníků. To zcela paralyzovalo trh s půdou, což vedlo ke zcela formálním, často nulovým poplatkům za hospodaření na pronajatých pozemcích a ve svém důsledku logicky nemotivovalo zemědělské podnikatele k nákupům půdy. Především díky tomu hospodaří dnes zemědělci zhruba z 90 procent na najmutých pozemcích, což se dnes ukazuje jako určité riziko, protože půda, na které hospodaří, jim nepatří a tedy v budoucnosti ani patřit nemusí. Řada problémů může vzniknout i na základě mnoholetého, zcela zbytečného konfliktního postoje nájemců a vlastníků, což v některých případech do budoucna možná až vylučuje konstruktivní jednání představitelů zemědělských podniků s těmi, na jejichž půdě hospodaří a zejména s těmi, kterým by mohli současní vlastníci půdu, právě po neblahých zkušenostech s nájemci, opravdu prodat. Vlastníci totiž, ač zastřešeni nevládní organizací Svaz vlastníků půdy a soukromých rolníků, nebyli po celé polistopadové období téměř zváni k jednáním o vývoji tuzemské agrární politiky, k připomínkování zákonů nebo na akce, kde se prezentovali a diskutovali mezi sebou zástupci ostatních nevládních organizací. Skutečným rizikem z hlediska možného skupování tuzemské půdy zahraničními zájemci je tedy zcela nepochybně popisovaný přístup státu, který je navíc vtělen do nepřeberného množství v ČR platných zákonů, které vlastníky vůči nájemcům v zásadě diskriminují.

Stát nemotivoval k nákupu půdy

Přístupu zemědělských podniků, že totiž hospodařit za minimální poplatky na pronajaté půdě se vyplatilo a stále vyplácí, se nelze přitom divit – je to podnikatelsky logické a pragmatické rozhodnutí. Problém je, že jde o rozhodnutí krátkozraké. Proto to měl být právě stát, který měl větším akcentem na vlastnická práva a finanční motivací nutit nájemce k tomu, aby se snažili půdu získat do svého vlastnictví. Vzhledem k podkapitalizaci agrárního sektoru měla navíc státní správa nebo parlament vymyslet mnohem účinnější nástroje, než je poněkud formální program „Půda“ v rámci Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. Zvláště, když je v rámci tohoto programu možnost splácet nakoupenou půdu po dobu až 30 let, tedy v horizontu, který je z hlediska perspektivy zemědělského podnikání obtížně dohlédnutelný. Motivační nástroje k nákupu půdy přitom měly být primárně zavedeny v období před vstupem ČR do EU, protože v současné době již v podstatě není možné zvýhodnění tuzemských zemědělců oproti podnikatelům z jiných zemí, a to nejen z EU. Před vstupem, a zejména před rokem 2000, do kdy se ČR zavázala v rámci OECD liberalizovat trh se zemědělskou a lesnickou půdou, to ale možné bylo. Jenže finanční prostředky směroval stát především na nákupy traktorů, kompenzaci such či hrabošů, zaručené ceny potravinářské pšenice a mnoho jiných, opticky v konkrétní době možná částečně logických, z hlediska středně a dlouhodobé perspektivy ovšem nevýznamných podpor. Možností zvýhodnění zemědělců z ČR byla přitom celá řada – možnost odpisů nákupu půdy (neúspěšný návrh na toto téma, i když také již pozdě, podával například tehdejší stínový ministr zemědělství za ODS Miloslav Kučera), odpuštění části poplatků za nákup peněz za nějakých státem určených podmínek, provázání vlastnictví půdy s nějakým typem dotací a tak dále. Problém byl, že zemědělská veřejnost na výhodné podmínky nákupu půdy do svých rukou, až na soukromé zemědělce, nijak netlačila, takže politici se tím nemuseli nijak zabývat. Pokud dnes proti prodeji protestují zástupci zájmových organizací právnických osob, musí si tedy v první řadě sáhnout do svědomí sami. Mimochodem – hodně aktivní byl v prosazování zájmů nájemců na úkor vlastníků Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů, kde se kromě tehdejšího předsedy Jaroslava Broma bil za nájemní práva právě také současný prezident Agrární komory Jana Veleba a již tehdy označoval názorové protivníky za škůdce zemědělství. Skutečnost ale ukazuje, že škůdce zemědělství je třeba hledat hlavně mezi těmi, kdo požadavky na výhodné podmínky prodeje půdy do českých rukou nepovažovali za priority, protože se vyplatilo hospodařit na cizím.

Zdroj: Petr Havel, zemědělský analytik