Stále více se přitom ukazuje, že to byla strategická chyba, protože pojetí našeho zemědělství se stále více odlišuje od pojetí tohoto oboru ve vyspělých zemích Evropy. Tam je stávající pojetí dáno v zásadě třemi liniemi – zvýšení péče o zemědělskou půdu jakožto základní podmínky konkurenceschopného zemědělství do budoucnosti, zvýšenou péčí o zdroje pitné vody a stabilitu vodních režimů v krajině a zvýšeným důrazem na identitu a specifika lokální zemědělské a potravinářské produkce jako jedné z podmínek rozvoje nejen zemědělství, ale celých regionů. 

Jednou ze zemí, která by mohla být (ale nebyla) inspirací pro ČR, je přitom Rakousko, a to z celé řady důvodů. Jednak jde o zemi s podobným geografickým profilem a klimatickými podmínkami, jednak jde o členskou zemi o velikosti obdobné ČR a jednak máme s Rakouskem mnoho společného historicky, včetně pojetí legislativy nebo soudnictví. Přesto lze zemědělství v ČR a Rakousku vnímat jako naprostý protiklad. Bohužel, ke škodě naší země.

Například v pojetí hlavních zemědělských dotací, tedy plateb na plochu. Odhlédneme-li od v ČR nevyužitého principu zvýšené platby na prvních 89 hektarů, zůstává základním principem nárokovost dotačních prostředků. V ČR je totiž nárok na dotaci nejprve plně uspokojen a následně se kontroluje, zdali podnikatel plní opatření, k nimž se v podmínkách dotace zavázal. Sankce za zanedbání některého z opatření jsou v zásadě jen v teoretické rovině, což v praxi znamená podstatně nižší motivaci k dodržování správné zemědělské a environmentální praxe, což dále vede k prohlubování degradace půdy a krajiny. Naopak v Rakousku má v prvé fázi zemědělec nárok jen na základní sazbu, a další nárokované finanční prostředky získává až poté, co v praxi prokáže činnosti pro krajinu, půdu nebo třeba vodu prospěšné. Nutno konstatovat, že příslušné činnosti (zapravování organické hmoty do půdy, údržba mokřadů a lokalit zadržující vodu, péče o další krajinné prvky, pěstování pícnin a meziplodin atd.) jsou v důsledku pozitivní i pro samotné zemědělce. Pyramidový systém široké báze základní sazby dotace, která se navyšuje o další finanční prostředky a počet příjemců maximálně možných peněz se postupně podle množství realizovaných nadstandardních opatření snižuje, je přitom mnohem spravedlivější, podnikatele více motivující a pro krajinu přínosný. Na rozdíl od obrácené pyramidy uplatňované u nás, kdy nejprve všichni dostanou maximum, a následně možná někteří o bezvýznamnou část maxima při kontrolách přijdou. I když je dnes zcela zřejmé, že se na pokračující devastaci naší krajiny zdaleka nepodílí jen zemědělci, je také jasné, že stávajícím vedení ministerstva zemědělství zvolený systém zlepšení stavu ze strany zemědělství krajině nepomůže.

Ministerstvo zemědělství bohužel nezachytilo ani další důležitý trend vyspělých zemí EU, a nejen v EU, totiž možné využití potenciálu specifické lokální zemědělské produkce nejen jako možnou diverzifikaci zemědělské činnosti, ale také a zejména k obecnému rozvoji regionů. Pravda, existuje sice marketingový projekt „Regionální potravina“, v porovnání právě například s Rakouskem jde ale o poněkud primitivní akt propagace bez jakékoli další systémové návaznosti s dalšími následnými kroky. Nejen v Rakousku se přitom v současné době rozvíjí projekt takzvaných „minoritních obilovin“, což je ale jen část širší strategie, jejímž cílem je jednak návrat „zapomenutých“ produktů prvovýroby obecně jako rozšíření spektra zemědělských činností, také ale jako protipól stále více odmítané totální globalizace a zejména jako nástroj k rozvoji zemědělsky zaměřených regionů. Což znamená, že udělením ocenění „Regionální potravina“ podpora lokálního zemědělského a potravinářského podnikání nekončí, ale naopak začíná. Na produkci specifických produktů totiž navazuje turistika, gastronomie, hotelnictví a posilování lokálního patriotismu, který skutečně funguje, na rozdíl od poněkud obtížně identifikovatelného národního patriotismu. Podporu produkce výše zmíněných „minoritních obilovin“ zařadila EU také do 7. rámcového programu EU s názvem Integrovaný přístup k rozšíření genetického základu, zvýšení resistence, zlepšení agrotechniky a způsobu zpracování minoritních obilnin s cílem jejich širšího využití pro lidskou výživu v Evropě. V ČR tuto iniciativu koordinuje Výzkumným ústavem rostlinné výroby (VÚRV), komplexní pětiletý projekt byl zahájen na počátku září letošního roku a je řešen 16 partnery z deseti států. Celkový rozpočet činí 6,5 milionů eur, pro VÚRV je vyčleněno dvacet milionů korun.

Nemusí však jít jen o obiloviny, například v Rakousku je nositelem rozvoje regionů třeba alpský skot prezentovaný spotřebiteli jako nástroj k zachování jedinečnosti krajiny a zároveň jako surovina pro přípravu kvalitních pokrmů. Přestože v naší zemi zatím většina spotřebitelů opravdu kvalitní surovinu nebo potravinu prodávanou za vyšší než průměrné ceny zas tak zcela nedocení, preference tuzemské produkce pomalu, ale vytrvale rostou.

I kdyby tomu tak ale nebylo, předurčuje velikost (respektive malost ve smyslu rozlohy území) naší země jak prvovýrobce, tak zpracovatele zemědělské produkce k výrobě specifických a lokálních výrobků s vyšší přidanou hodnotou. To již bylo v minulosti řečeno tisíckrát, dnes je ale taková taktika o to důležitější, že zároveň sílí kritika globalizace, zároveň roste zájem spotřebitelů o místní produkty a zároveň čelíme invazi nepůvodních kultur, obyvatel, náboženství a názorů, přičemž jedinou účelnou obranou proti těmto výzvám je právě podpora vlastní identity. Skutečnost, že se naše zemědělství vrací k průmyslové produkci za každou cenu a snaží se podstatně větším ekonomickým celkům konkurovat v ekonomické efektivitě, se zdá být cestou do pekel. Prostě, naším eidamem asi svět neporazíme…

Petr Havel